NEJZDRAVĚJŠÍ WEB V ČR – 0 % tuku, 0 % cukru, 0 % koronaviru, 100 % humoru
Prvňáčci jsou poprvé ve škole a paní učitelka se ptá:
„Děti, kdopak ví, kolik je 1 plus 2?”
Nikdo nic neříká.
„Nemusíte se stydět přihlásit. Opravdu nikdo neví?”
Přihlásí se malá holčička:
„Já nevím kolik je 1 plus 2, ale vím, že je to určitě stejně jako 2 plus 1, protože
operace sčítání je v oboru reálných čísel komutativní.
Mladá čerstvě vystudovaná psycholožka, blondýnka, nastupuje do první práce. Stává se psychologem na základní škole a hned je aktivní a hledá, kde začít, jak se uvést v dobrém světle. Jde na školní dvůr a tam vidí hlouček chlapečků, jak si hrají, a pak jednoho, který stojí opodál, nic nedělá, jen tak popojde krok vlevo, pak dva doprava.
Psycholožka si říká: „No to je jasné, je to introvert, začnu s ním a zapojím ho do hry.“
Jde k němu a říká mu empatickým hlasem: „Copak se děje, že si nehraješ s ostatními?“
A chlapeček se jen nasupí a odsekne: „Ty krávo, já jsem brankář!“
Prvňáčci jsou poprvé ve škole a paní učitelka se ptá:
„Děti, kdopak ví, kolik je 1 plus 2?”
Nikdo nic neříká.
„Nemusíte se stydět přihlásit. Opravdu nikdo neví?”
Přihlásí se malá holčička:
„Já nevím kolik je 1 plus 2, ale vím, že je to určitě stejně jako 2 plus 1, protože operace sčítání je v oboru reálných čísel komutativní.”
Premiant základní školy je na chodbě za maličkost hystericky napomenut učitelkou. Při odchodu mu neopatrně v šeptu uklouzne: „…pí*a jedna…”
Je proto nemilosrdně odveden do ředitelny, kde učitelka požaduje jeho kategorické potrestání.
Ředitel: „Tak nám Josefe řekni, co jsi to říkal před chvilkou na chodbě.”
Žák: (Mlčí.)
Třídní učitel: „Víš, paní učitelka tvrdí, že jsi říkal takové ošklivé slovo. Ale možná tě jen špatně slyšela. Neříkal jsi náhodou úča jedna?”
Učitelka: „To teda neříkal. Nebo říkal, Josefe?”
Ředitel: „Stačí, když se přiznáš, že jsi říkal úča jedna, dostaneš poznámku do žákovské a můžeš jít.”
Třídní učitel: „Jinak bychom se museli domnívat, že jsi říkal něco mnohem horšího a musel bys dostat ředitelskou důtku.”
Učitelka: „Žádnou důtku, budu kategoricky žádat o dvojku z chování!”
Třídní: „No tak, Pepo, řekni, žes říkal úča, a všichni si oddechneme.”
Zástupce: „No tak, Pepíku, takový bystrý a slušný hoch…”
Žák: (Mlčí.)
Učitelka: „Dostaneš dvojku z chování!”
Třídní: „Proč to neřekneš?”
Žák: (plačtivě) „Protože lhát se nemá!”
Učitelka: „Takže je to jasný, pane řediteli, řekl TO!”
Ředitel: „Řekls TO?”
Žák: (Mlčí a klopí oči.)
Třídní: (ve snaze pomoci mu) „Možná, že se tak u vás doma normálně mluví, a že ti to proto vyklouzlo. To by byla polehčující okolnost a spravila by to důtka.”
Učitelka: „Kategoricky trvám na dvojce z chování!”
Ředitel: „Rozmysli si to dobře, Pepo, víš, co je to polehčující okolnost?”
Žák: „Ano, prosím.”
Ředitel: „Takže, mluví tak u vás někdo?”
Žák: „Ne, prosím.” (Otce tato slůvka sice několikrát slyšel vykřikovat u televizních zpráv, ale udávat přece nebude…)
Učitelka: „Jasná dvojka z chování. A navíc budu žádat, aby vaši rodinu navštívila sociální pracovnice, a zjistila, v jakých to žiješ poměrech, že máš takovéhle výrazy. Kdepak dělá tvá maminka?”
Žák: „Učí na střední škole.”
Učitelka: (sarkasticky) „A tatínek nejspíš taky, co?”
Třídní: „Ne, kolegyně, jeho tatínek je docentem na univerzitě.”
Učitelka: „No, ještě lepší. Tak odsud vypadni, a pamatuj si, že tě dvojka z chování nemine. A v osmičce na konci roku to znamená, že se nedostaneš na školu. Na žádnou! Budeš někde zametat ulice!”
Žák: (Odchází s vyděšeným výrazem.)
Třídní: „To je náramně složitý problém.”
Učitelka: „Jaký problém? Na té dvojce z chování trvám!”
Ředitel: „Víte, paní kolegyně, tady jde o to, že my mu ji vlastně dáme za pravdomluvnost.”
Učitelka: „No dovolte!”
Ředitel: „Ale ne, tak jsem to nemyslel. To co řekl, je jistě hanebné. Ale kdyby nám tady zalhal, a trval na tom, že řekl úča, tak vyvázl s poznámkou.”
Třídní: „A protože nelže, dostane dvojku z chování.”
Učitelka: „Tu dvojku dostane za to, co řekl, a basta!”
Ředitel: „Jistě, pochopte ale, že jsme se octli v divné situaci. Je to velmi dobrý žák. Řekl, co neměl. A pak toho jistě litoval. Ale pokud mu dáme dvojku z chování, tak to je signál, že příště má lhát, …zvlášť když jsme ho k tomu naváděli.”
Třídní: „No, ono z hlediska praktického života to je celkem dobrá lekce…”
Učitelka: „Tedy pánové, já nevím, o co vám jde, já v tom žádný problém nevidím, na té dvojce z chování trvám, a teď už musím do hodiny, nebo mně ti zasraní parchanti, udělají ze třídy kůlničku na dříví!” (Odchází.)
Ředitel a třídní (jednohlasem): „Pííí*a jedna!”
“Tak jak bylo na školním výletě?” Vyzvídá maminka od své dcery, která se vrátila domů.
“Senzačně, nejkrásnější výlet…” jásá dceruška. “Hned ráno spadla paní učitelka do propasti a museli jsme celý den na ni házet kamení, než přestala křičet.”
ČVUT – zkouška z fyziky.
Profesor se špatně vyspal. Ptá se prvního studenta: “Jedete autobusem a je hrozné horko, co uděláte?”
“Otevřu okno.”
“Dobře, a teď mi popište aerodynamické změny, které v autobuse nastanou?”
??????????????
“Děkuji, za pět. Další!”
Druhý student, stejná otázka, stejná odpověď, stejná známka.
Za hodinu je stav zápasu profesor versus studenti 9 : 0.
Jako desátá vchází pěkná studentka.
Profesor se ptá: “Jedete autobusem a je hrozné horko, co uděláte?”
“Vysvleču si halenku.”
“Vy mi nerozumíte, je opravdu horko.”
“Tak si ještě vysvleču sukni.”
“Je nesnesitelné horko!” stupňuje profesor.
“Tak si ještě sundám podprsenku.”
To už profesorovi vyrazilo dech.
Studentka k tomu dodává “Ještě si můžu vysvléct kalhotky, ale debilní okno neotevřu, ani kdybyste se zbláznil.”
Móricek chodí do katolické školy. Katecheta vykládá žákům o večerní modlitbě.
“Tak co, Pepíku, co děláš před spaním?” – “Čistím si zuby.” – “No, dobře.
A co děláš ty, Frantíku?” –
“Čtu si v posteli.” – “No, taky dobře, ale to není ono, na co se ptám,” praví katecheta nespokojeně,
“Tak se zeptám jinak. Co dělají, Móricku, před spaním tví rodiče?”
Móricek se zdráhá: “Pane katecheto, já to vím, vy to víte – ale je to otázka pro první třídu?”
