Pepíčkova sousedka porodila chlapečka. Ten se ale narodil bez uší.
Sousedka přivezla malého synáčka domů a pozvala na návštěvu Pepíčkovu rodinu.
Předtím, než šli na návštěvu, si tatínek zavolal Pepíčka a povídá:
“Jestli se zeptáš, proč nemá uši nebo o uších jenom
cekneš, dostaneš takový výprask, jaký jsi nezažil!”
Pepíček to pochopil a vyrazili.
Když se Pepíček podíval do postýlky povídá:
“Jé, to je krásné miminko.”
Sousedka se zaraduje a říká: “Děkuji Pepíčku, jsi moc hodný.”
Pepíček dále povídá: “A má moc krásné palečky, a kouzelný malý nosánek,
krásná očička…”
Sousedka na to: “Ty jsi ale zlatíčko, Pepíčku.”
“A vidí dobře?”, ptá se zase Pepíček.
Sousedka na to: “Doktor povídal, že je 100% šance, že zrak bude v pořádku.
Pepíček se ušklíbne a říká: “Tak to je fajn, protože kdyby potřeboval
brejličky, byl by dost v prdeli…”

Pošťačka zvoní u dveří. Otevře jí malý, asi sedmiletý chlapec s pivem v ruce a za-páleným doutníkem v puse.
Otřesená pošťačka se ptá:„Ehmm… Ahoj, jsou rodiče doma?“
Chlapec potáhne z doutníku, kouř vyfoukne směrem
k pošťačce, odklepe popel na koberec a prohodí:
„Co myslíš? Jsou?“

Ptá se Pepiček maminky: ˝Mami, můžou mít malé holčičky děti?˝
˝Ne nemůžou!˝
Pepíček vyběhne na zahradu a volá: ˝Je to v pohodě, můžeme hrát znova!