Premiant základní školy je na chodbě za maličkost hystericky napomenut učitelkou. Při odchodu mu neopatrně v šeptu uklouzne: „…pí*a jedna…”
Je proto nemilosrdně odveden do ředitelny, kde učitelka požaduje jeho kategorické potrestání.
Ředitel: „Tak nám Josefe řekni, co jsi to říkal před chvilkou na chodbě.”
Žák: (Mlčí.)
Třídní učitel: „Víš, paní učitelka tvrdí, že jsi říkal takové ošklivé slovo. Ale možná tě jen špatně slyšela. Neříkal jsi náhodou úča jedna?”
Učitelka: „To teda neříkal. Nebo říkal, Josefe?”
Ředitel: „Stačí, když se přiznáš, že jsi říkal úča jedna, dostaneš poznámku do žákovské a můžeš jít.”
Třídní učitel: „Jinak bychom se museli domnívat, že jsi říkal něco mnohem horšího a musel bys dostat ředitelskou důtku.”
Učitelka: „Žádnou důtku, budu kategoricky žádat o dvojku z chování!”
Třídní: „No tak, Pepo, řekni, žes říkal úča, a všichni si oddechneme.”
Zástupce: „No tak, Pepíku, takový bystrý a slušný hoch…”
Žák: (Mlčí.)
Učitelka: „Dostaneš dvojku z chování!”
Třídní: „Proč to neřekneš?”
Žák: (plačtivě) „Protože lhát se nemá!”
Učitelka: „Takže je to jasný, pane řediteli, řekl TO!”
Ředitel: „Řekls TO?”
Žák: (Mlčí a klopí oči.)
Třídní: (ve snaze pomoci mu) „Možná, že se tak u vás doma normálně mluví, a že ti to proto vyklouzlo. To by byla polehčující okolnost a spravila by to důtka.”
Učitelka: „Kategoricky trvám na dvojce z chování!”
Ředitel: „Rozmysli si to dobře, Pepo, víš, co je to polehčující okolnost?”
Žák: „Ano, prosím.”
Ředitel: „Takže, mluví tak u vás někdo?”
Žák: „Ne, prosím.” (Otce tato slůvka sice několikrát slyšel vykřikovat u televizních zpráv, ale udávat přece nebude…)
Učitelka: „Jasná dvojka z chování. A navíc budu žádat, aby vaši rodinu navštívila sociální pracovnice, a zjistila, v jakých to žiješ poměrech, že máš takovéhle výrazy. Kdepak dělá tvá maminka?”
Žák: „Učí na střední škole.”
Učitelka: (sarkasticky) „A tatínek nejspíš taky, co?”
Třídní: „Ne, kolegyně, jeho tatínek je docentem na univerzitě.”
Učitelka: „No, ještě lepší. Tak odsud vypadni, a pamatuj si, že tě dvojka z chování nemine. A v osmičce na konci roku to znamená, že se nedostaneš na školu. Na žádnou! Budeš někde zametat ulice!”
Žák: (Odchází s vyděšeným výrazem.)
Třídní: „To je náramně složitý problém.”
Učitelka: „Jaký problém? Na té dvojce z chování trvám!”
Ředitel: „Víte, paní kolegyně, tady jde o to, že my mu ji vlastně dáme za pravdomluvnost.”
Učitelka: „No dovolte!”
Ředitel: „Ale ne, tak jsem to nemyslel. To co řekl, je jistě hanebné. Ale kdyby nám tady zalhal, a trval na tom, že řekl úča, tak vyvázl s poznámkou.”
Třídní: „A protože nelže, dostane dvojku z chování.”
Učitelka: „Tu dvojku dostane za to, co řekl, a basta!”
Ředitel: „Jistě, pochopte ale, že jsme se octli v divné situaci. Je to velmi dobrý žák. Řekl, co neměl. A pak toho jistě litoval. Ale pokud mu dáme dvojku z chování, tak to je signál, že příště má lhát, …zvlášť když jsme ho k tomu naváděli.”
Třídní: „No, ono z hlediska praktického života to je celkem dobrá lekce…”
Učitelka: „Tedy pánové, já nevím, o co vám jde, já v tom žádný problém nevidím, na té dvojce z chování trvám, a teď už musím do hodiny, nebo mně ti zasraní parchanti, udělají ze třídy kůlničku na dříví!” (Odchází.)
Ředitel a třídní (jednohlasem): „Pííí*a jedna!”