Svět byl již několik dní stár, když si Hospodin zavolal Adama.
“Je čas, abyste započali proces zaplňování země svým potomstvem. Dnes zkusíš políbit Evu.”
Adam souhlasil, ale “Pane, co je to ‘políbit’?” A Hospodin mu dal malou nalejvárnu.
Druhého dne Adam referoval: “Díky, Pane, pěkné to bylo.”
Hospodin na to: “To byl jen začátek. Dnes zkusíš Evu hladit a objímat.”
Adam potěšeně souhlasil, ale vyžádal si novou instruktáž.
Třetího dne Adam hlásí: “Začíná se mi tu líbit, Pane. Další rozkazy?”
Hospodin na to: “Nechval dne před večerem. Dnes půjde do ostrého. Budeš se s Evou milovat.”
Adam v zajímavé předtuše radostně souhlasil, ale opět žádal vysvětlení. Byl poučen, nečekal do večera, popadl Evu a rychle vyhledal soukromí. Za chvíli se ale přišoural před Hospodina s jedinou otázkou na rtech:
“Pane, co je to ‘bolení hlavy’?”

Rabín Pinchik konečně očekával přírůstek v rodině.
Radost to byla všeobecná, a tak rabín využil příznivého rozpoložení na obci
a požádal o zvýšení platu.
V takových záležitostech jdou ale emoce stranou,
a tak byla na obci velká schůze a bylo proneseno mnoho řečí.
Nakonec bylo schváleno pravidlo, že jak se bude rozrůstat rabínova rodina,
bude se zvětšovat i jeho plat.
A tak šly roky a rabínova výplata pěkně kopírovala jeho vzrůstající rodinu.
Pátý přírůstek do rodiny, šestý přírůstek – ale při sedmém se už zase držela
na obci velká debata, jestli to není moc, a jak to může pokračovat,
a co by tento rabínův apetit mohl znamenat pro obecní kasu.
A padalo mnoho argumentů a byly vedeny mnohé řeči, až se nakonec
z řečniště ozval rabínův patetický výlev: „Mít děti – to je vůle Boží!“
Chvíli bylo ticho. Pak se zezadu ozval tichý hlas:
„Když sněží, nebo prší, tak je to taky vůle Boží.
Proto ale nosíme pláštěnky.“

Mojžíš bere hůl na dlouhý odpal, odpálí, míček letí, letí, už už padá do vody, když tu se voda rozestoupí, míček se odrazí ode dna a dopadne na green. Mojžíš ho dojde a doťukne do jamky.
Na řadě je Ježíš. Odpálí, míček padá do vody, ale nepotopí se. Ježíš přejde po hladině až k němu, odpálí a míček padá do jamky.
Hraje pán v kostkovaném saku. Odpálí, míček letí, padá do vody. V tom ho zachytí ryba do tlamy. Než se stačí ponořit, uloví rybu dravý pták a letí
s ní i s míčkem pryč. Ozve se výstřel, myslivec střílí po ptákovi. Netrefí, ale pták se lekne, pustí rybu, ryba pustí míček a ten spadne do jamky.
Ježíš se v tu chvíli podívá na nebe a říká:
„Ty vole, tati, tak přišli jsme si zahrát, nebo machrovat?“

Farář vidí na billboardu Ježíše na kříži a pod tím nápis Hřebíky od nás udrží všechno! Je tím pobouřen, vyhledá majitele železářství a vysvětlí mu,
že takhle by to nešlo. Majitel souhlasí, slíbí nápravu, a skutečně, když jde farář za pár dní stejnou cestou, vidí na billboardu kříž,
pod ním se válí Ježíš v blátě a u toho čte nápis: S hřebíky od nás by se tohle nestalo!

Dvě irské jeptišky právě přistály v Americe po dlouhé cestě lodí a jedna povídá druhé: „Slyšela jsem, že v téhle zemi jedí lidé psy.”
A ta druhá říká: „Je to sice divné, ale my jsme se rozhodly žít v této zemi, a tak budeme jíst to, co jedí… Američané.”
Jen co opustily přístav, šly k prvnímu pouličnímu prodavači, který měl na vozíku napsáno: Hot dogs.
„Dva hot dogy, prosím,” řekla matka představená.
Prodavač jim pečlivě zabalil požadované zboží. Jeptišky zaplatily, obě spěchaly do blízkého parku a nedočkavě rozbalily jídlo.
Matka představená se začala červenat, potom se naklonila k druhé sestře a řekla: „Prosím tě, jakou část psa jsi dostala ty?

Na světě jsou dva druhy lidí. Jedni se ráno probudí a řeknou:
„Dobré ráno, Bože!“
A pak jsou ti, co se ráno probudí a řeknou:
„Dobrý Bože, ráno!“

„Tak co, jak se žije v pekle?“
„Paráda. Pestrá společnost a chutná strava. A co u vás, v nebi?“
„Někdy pracujeme i šestnáct hodin denně.“
„Nepovídej?! A proč?“
„To víš, nejsou lidi.”

Bůh stvořil muže a ženu. A jelikož si to zapomněl nechat patentovat, dělá to dneska každej blbec.