Rabín Pinchik konečně očekával přírůstek v rodině.
Radost to byla všeobecná, a tak rabín využil příznivého rozpoložení na obci
a požádal o zvýšení platu.
V takových záležitostech jdou ale emoce stranou,
a tak byla na obci velká schůze a bylo proneseno mnoho řečí.
Nakonec bylo schváleno pravidlo, že jak se bude rozrůstat rabínova rodina,
bude se zvětšovat i jeho plat.
A tak šly roky a rabínova výplata pěkně kopírovala jeho vzrůstající rodinu.
Pátý přírůstek do rodiny, šestý přírůstek – ale při sedmém se už zase držela
na obci velká debata, jestli to není moc, a jak to může pokračovat,
a co by tento rabínův apetit mohl znamenat pro obecní kasu.
A padalo mnoho argumentů a byly vedeny mnohé řeči, až se nakonec
z řečniště ozval rabínův patetický výlev: „Mít děti – to je vůle Boží!“
Chvíli bylo ticho. Pak se zezadu ozval tichý hlas:
„Když sněží, nebo prší, tak je to taky vůle Boží.
Proto ale nosíme pláštěnky.“