O VÝJIMEČNÉM HONZOVI
Žili, byli jednou jedni dva rodiče a ti měli výjimečného syna, kterému říkali Výjimečný Honza. A čas utíkal jako voda a Výjimečný Honza rostl jako z té vody a když mu bylo třicet sedm let a kousek, osmělil se a vyšel kousek před rodnou chaloupku podívat se do světa. A netrvalo dlouho a šupky dupky a už byl zpátky v chaloupce a plakal a plakal a slzy jako hrachy mu kapaly až do dřeváků a i dřevěných trenýrek a bylo jich dvakrát tolik než u ostatních nevýjimečných lidí. A rodiče okamžitě běželi k němu a hladili ho a hladili a konejšili ho slovy: „I neplač, Výjimečný Honzo, neplač. Copak se ti přihodilo?“ A Výjimečný Honza na chvíli zatáhl stavidla a pravil: „Inu, lidé se mi před chaloupkou smějí, že nejsem normální! Búúú!“ A plakal dál. A rodiče ho hladili a pravili: „Ale kdež, Výjimečný Honzo, vždyť jsi úplně normální. Osuš si slzy jako jako hrachy a běž do světa. Však sám uvidíš!“ A Výjimečný Honza si tedy osušil slzy, znovu se osmělil a vyšel opět do světa, tentokrát kousek za chaloupku. A netrvalo dlouho a už byl zase zpátky v chaloupce a plakal a plakal, až se zajíkal a slzy mu tekly jako hrachy, že ani dva lidé by jich tolik nenaplakali. A hned k němu přiběhli jeho rodiče a konejšili ho a ptali se ho: „A copak se ti přihodilo, Výjimečný Honzo?“ A ten si osušil všema rukama všechny oči a pravil: „Inu, ale lidé se mi i za chaloupkou smějí, že prý nejsem normální! Búúú.“ A rodiče ho hladili a hladili a pravili: „I neplač, Výjimečný Honzo, neplač, vždyť jsi úplně normální.
Chápej. Úplně normální.“ A dál ho hladili a hladili po obou hlavičkách, dokud to Výjimečný Honza nepochopil. A jestli to nepochopil a oni ho ještě nevyhladili, tak ho tam hladí dodnes.
Píše a kreslí: Sidonius Jiro
