O ZVÍŘÁTKÁCH A LOUPEŽNÍCÍCH
Za jedněrými horami a jedněrými řekami, kam chodí sluníčko spát, bylo jedno království, kde nikdo nekraloval a v tom království byl jeden polorozbořený hrad a v těch jeho troskách žili pěkně pohromadě veselá hodná zvířátka a veselí zlí loupežníci. Všichni tito obyvatelé hradu se měli moc rádi, vůbec si nepřekáželi, chovali se k sobě ohleduplně a vycházeli si vzájemně vstříc. Zkrátka to byli takoví milí sousedé a k sobě navzájem jemní spoluobčané. Loupežníci ve dne spali a zvířátka si hrála ve zříceninách a vesele hopkala a různě bezstarostně kníkala a v noci potom zase spala zvířátka a loupežníci všelijak chlastali a dováděli u ohýnku a povalovali se v temnějších koutech rozvalin s podivnými veselými loupežnicemi a nebo loupili po okolí. A tak čas všem příjemně ubíhal a jednoho krásného dne se ve zříceném hradě objevil zapšklý chasník s opakovací dalekonosnou šavlí a pravil: „Vůbec se mně všichni nelíbíte ani za mák! Inu, tak vás všechny pomorduju.“ A zvířátka pravila: „Inu, ale pročpak? Můžeš si tu hrát námi! A vesele hopkat a různě bezstarostně kníkat!“ A loupežníci pravili: „Inu, ale pročpak? Můžeš s námi všelijak chlastat! A dovádět u ohýnku a povalovat se v temnějších koutech s podivnými veselými loupežnicemi! Nebo loupit po okolí!“ A zapšklý chasník pravil: „I vy jedna zatrolená zvířátka!“ A tasil šavli a všechna je do jednoho zamordoval. A pak pravil: „I vy jedni zatrolení loupežníci!“ A tasil šavli a všechny je do jednoho zamordoval. Ale to už se sluníčko začalo klonit za jedněry hory a jedněry řeky a zapšklý chasník otřel šavli a zatasil a jak se objevil, tak zmizel. A tak vlastně z této pohádky neplyne vůbec nic. Jen je tady krásně vidět stará dobrá pravda, že kdo nemá rád
zvířátka, nemá rád ani lidi.
Píše a kreslí: Sidonius Jiro
