O ZAVILÉM HONZOVI
Za devíti zahrádkami a devíti chaloupkami byla zase jedna zahrádka a v té zahrádce byla zase jedna chaloupka. Vlastně to ani nebyla chaloupka, ale spíš vila. A za tou vilou byla pec a na té peci za vilou zavile ležel Zavilý Honza. Tento Zavilý Honza byl tak zavilý, že co si usmyslel, to zavile udělal. A jednoho krásného dne si usmyslel, že se seznámí s nějakým velkým zvířetem a stane se také velkým zvířetem. A tak za vilou zavile slezl z pece a šel do světa. Byl horký letní den a bylo vedro, že až měkly stromy, zejména ty ze dřeva. A tu Zavilý Honza přišel k ledovému potůčku uprostřed nějaké pouště a rozhodl se, že si ochladí nohy, které měl už tak měkké a rozteklé, že je tahal dva metry za sebou. Sedl si tedy na chladivý balvan a vložil nohy do potůčku, který jen zasyčel. A jak bylo vedro a rozpálený Zavilý Honza si sedl rozpáleným horním koncem nohou na ledový balvan, netrvalo ani než bys řekl švec a chytil takového vlka, že by se za něj nemusel stydět ani ten, co tančí s vlky. „Nu, nic.“ Řekl si zavilý Honza, vstal a šel dál a dál až přišel do království, kde ho okamžitě zastavila stráž a pravila: „Co sem lezeš, křupane Zavilý Honzo, bez povolení? Aha? Zavřeme tě a budeš sedět v hladomorně jako tydýt!“ A zavilý Honza na to zavile: „A to ne. Nemůžu sedět, jelikož mám vlka až hanba.“ Nu, nic. Tak ho pustili a Zavilý Honza šel dál, až přišel na královský zámek a jak spatřil princeznu, hned si zavile řekl: „Inu, to by bylo zvíře pro mě!“ A jak pravil, tak udělal. Zavile se s princeznou oženil, i když ta zprvu nechtěla, neboť se bála vlka, ale když si ho ochočila, změkla. A tak se jednoho letního dne, kdy bylo vedro, že měkly i princezny, konala svatba a po svatbě princezna posadila Zavilého Honzu na královský trůn. Ale ouha! Zavilý Honza měl vlka a tak zavile zavyl a už nepřestal. Než by vstal a opustil trůn, raději zavile vyl a jestli nepomřel, tak tam vyje dodnes. A z toho plyne poučení, že kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti.
Píše a kreslí: Sidonius Jiro
