O ZVÍDAVÉ PRINCEZNĚ
Za hodně, hodně moc horami a hodně, hodně moc řekami bylo jedno království a v něm žila jedna princezna a ta byla tak zvídavá, že jí všichni říkali Zvídavá princezna. A protože Zvídavá princezna byla tak moc zvídavá, tak se jednoho krásného dne provdala za jednoho krásného prince, protože jí zajímalo, co všechno ten krásný princ má. Sotva to o svatební noci zjistila, celá zjihla a ptala se krásného prince: „A helé… krásný princi… a na co máš tohlé?“ A krásný princ něco zabručel a Zvídavá princezna řekla“ „Aha. Aha.“ A ptala se ho dál: „A helé… krásný princi… a na co máš tajdletó?“ A krásný princ zase něco zabručel a Zvídavá princezna zase: „Aha. Aha.“ A opět se ho ptala dál: „A helé… krásný princi… a na co máš tadyhlenctó?“ A krásný princ opět zase něco zabručel a Zvídavá princezna: „Aha. Aha.“ A už se ho opět zase ptala dál: „A helé… krásný princi… a na co… nó… řekni na co… na co máš ještě tadytohlenctó? Na zvonění? To máš zvoneček na zvonění?“ A krásný princ už ani nebručel a místo toho jen podivně koulel očima. A Zvídavá princezna se nepřestávala ptát: „A helé… a krásný princi… a kdy jsi s tím naposledy zvonil? A komu? A kdopak tě tahal u toho zvonečku za špagátek?“ Takový byla ta Zvídavá princezna zvídavý diblík. Jenže krásný princ už to nevydržel, ruply mu nervy a vyťal Zvídavé princezně jednu pořádnou z každé strany za uši, že milá Zvídavá princezna, jestli se z toho jeho předchozího bručení něco dozvěděla, tak teď to okamžitě zapomněla. A tak v obapolně příjemném ovzduší skončila celá tato pohádka, z níž plyne prosté poučení a to, že kdo se moc ptá, moc se dozví. Ale nesmí se ptát zase až moc.
Píše a kreslí: Sidonius Jiro