ÚNIK ZE STEREOTYPU
Ano… ono na tom opačném konci, ono je tam přece jenom víc tohohle toho než támhle toho. A tak tam byla taková… no, prostě tam byla taková knajpa, kam chodili většinou hlavně lidi s vratiprsty.
No… a jednou vám tam takhle přišlo padesát tatrankářů a sedli si k tomu jednomu stolu, kam se normálně vejde tak šest, šest a půl lidí. No. A přišla tedy pinglice a povídá: Tak, co to bude, hoši?
A ten první na to: Pívo. A druhý: Pívo. A třetí: Pívo. Pátý: Pívo… A tak dál až ten padesátý rovněž řekl: Pívo. A pinglice už na ně čuměla jako v Jiříkově vidění a pak povídá: A proč to jako řikáte takhle jako každej zvlášť? Proč neřeknete třeba… padesát piv… nebo… všichni si dáme pívo… Já bysem vás spočítala a… no, né? A oni zase čuměli na ní a pak ten nejchytřejší z nich povídá: Nó… já nevim. Ona ta pinglice byla už taky stará bréca, ale i tak si zašněrovala kecky, hodila přes sebe takový ten lepší utíkáček a odjela radši někam úplně jinam.
Tam byla nějakou dobu, asi takhle a takhle dlouhou, i když je pravda, že tam byla mnohem déle. No… ale pak už jí to tam nebavilo, tak jela odtamtud sem a odsud pak zase ještě dál a to již bez kecek, protože už měla nové škrpály za hubičku a nakonec se ona vám octnula v takové té agentuře, kde oni zrovna dělali nějaký konkurz na modelky. No a tak tam seděla asi tři dni a už byla na řadě. Oni na ní čuměli a povídali: Si děláte srandu, né? A ona: A proč, jako? A oni: Kolik vám je let? Dvaapadesát. Co?… No, dobrý… sedumapadesát… A oni: Vy tedy chcete být modelkou? A ona: Né. A proč tu tedy
jste? A ona: Nó… já nevim. No a tak se ve finále vrátila k těm tatrankářům, poslouchala ty jejich kecy a nosila jim piva, protože ono nakonec… svůj k svému, že ano.
Píše a kreslí: Sidonius Jiro
