NEJZDRAVĚJŠÍ WEB V ČR – 0 % tuku, 0 % cukru, 0 % koronaviru, 100 % humoru

NÁDOBÍČKO

Já vám tedy něco povím, jelikož vidím, že o tomhle tom jste ještě neslyšeli. Ono vždycky něco bylo a jak se stále něco děje, tak ten život utíká a tak to má být. A dělo se tenkrát a děje se teď a vidíš to a je to tak a hotovo. A na to můžete vzít jed a já vám něco povím…
Ono to všechno začalo už tenkrát za starého dobrého Rakouska. On se tenkrát barvíř Sulcman zrovna vyučil barvířem u nějakých hodně divných podomků, takže dohromady věděl starou belu a rachota mu moc nevoněla. Tak se sebral, obléknul se a šel tam do té ringhoferky, tam jim něco nakecal a oni ho tam vzali za poskoka a jeho to tam jako i dost interesovalo a tak to tam tak očichával a oni to viděli a nakonec ho udělali strojníkem a pak ještě vrchním strojníkem. No a on jak to měl v malíku, všelijaké ty pilníky a hasáky a i jiný vercajk, tak ho najednou začaly přitahovat kasy
a všelijaké pokladny, že si prostě nemohl pomoct. A tak začal po nocích vylupovat banky a vůbec všechno všude, kde cítil nějaké prachy. No, to se ví, že při tomto stylu života byl celý nevyspalý a chodil jako mátoha a byla jenom otázka času, kdy se to stane. No… bylo to v úterý hned po Božím těle, nebylo ještě ani poledne a mašina mu urvala ruku a úplně jí sešrotovala napadrť. No a on ztratil tolik krve, že na místě z toho dostal psotník a srdeční mrtvici po celém těle. No… co vám mám povídat. Zůstala po něm jenom dcera a to kasařské nádobíčko, které ona potom celý čas schovávala nahoře na půdě za komínem, aby to nikdo neviděl. Kam se poděly všechny ty prachy, co on nakradl, pámbu ví… Jestli to rozfofroval, nebo já nevím.
No a tak šli léta a… jo a takhle ještě… ona ta dcera se pak jako vdala a vzala si ona nějakého krucifixaře Bagouna, tam od nich, který tedy byl, mezi námi, vyžraný až hanba mluvit. On si třeba sedl ke stolu, dal si nějakou flákotu s omajdou, k tomu deset dvanáct blbounů jen to fiklo a ani se nezastyděl. A kolikrát ještě povídá: Repete! No, a tak šla léta a ona s tímto Bagounem
měla sakumprdum dva hajzlíky. Jeden se jmenoval Hajzman a jeden Hajzar. No a jak tedy šla ta léta, hajzlíci rostli jako z vody a sešel se rok s rokem a byli to velcí kluci. No, je jasné, že zákonitě museli vychytat všechny ty geny po dědkovi, po fotrovi a tak podobně. Nějaká práce, to je netáhlo, to by bylo škoda mluvit a po fotrovi byli rozežraní, že to bylo až pro ostudu a stále
jen přemýšleli, jak by si pomohli k prachům.
Jednou takhle odpoledne žrali bambuládu rovnou z pekáče a Hajzar povídá Hajzmanovi: Ty vole, co vono je vlastně tam nahoře za komínem? Co by tam asi tak mělo bejt, ty vole? Asi kasařský nádobí,
ne… ty vole?! Řekl na to Hajzman, hubu plnou bambulády. Hajzar chvíli čuměl, pak si nacpal do huby půl pekáče bambulády a mazal na půdu. Číhne za komín a řve dolů na Hajzmana: Ty vole, to mě poser… víš, co tady je? A Hajzman s plnou hubou: Hy hole, hehim! Kasařský nádobíčko, ty vole! No, neke… Na to Hajzman. Vokaž…
Tak to snesli dolů, vysypali to z toho strožoku na štokrdle a tak to přepočítávali a dávali do kupy a Hajzar povídá Hajzmanovi: Ty vole, supr! Je to komplet. A Hajzman: Ba ne, vole. Chybí štyrka pilník. A Hajzar: A jo, vole. Kde ho vemem? Hajzman polkl slinu, podrbal se na hlavě a povídá: Ty vole, sem tudle jel dročkou tam tou ulicí… nó… jak tenkrát se tam… nó, dyť víš, vole né? A Hajzar:… Jjóóó… No a tam, ty vole, normálně na baráku, vole jako štít, hele a tam napsáno, vole: Pajďulák, ňákej Dovol, pilníkář. A Hajzar: No a? A Hajzman: No asi, že tam splašíme ten pilník, co nám chybí, ty blbče! A Hajzar:… Jjóóó…
No, tak dorazili tu bambuládu, utřeli si huby kocourem a vyrazili za tím Dovolem. Přišli tam, stoupli si před ten barák a opravdu. Tam bylo: Pajďulák Dovol, pilníkář. Hajzar povídá: Ty vole, to je vono. Tak zaklepali, pak zabouchali, pak už vyloženě mlátili do vrat a najednou koukají, tam zvonek a na něm nějaký nápis. Co vono je tam napsáno? Povídá Hajzar. Já nevim, na to Hajzman, vono je to mrňavý. Tak si Hajzar vzal tágo, sjel do rynku a neutekly ani tři, čtyři dni a byl zpátky s lupou. Hajzar jí vyleštil hadrem a čuměli na ten nápis na zvonku a ono tam bylo napsáno: Zvonek. Tak tedy zazvonili a za tři neděle jim přišla otevřít hluchá bába Cililinka a povídá: Co chceté? Hajzar s Hajzmanem si nemohli honem vzpomenout, tak si hodinku odpočali a potom z ničeho nic řekli: Je von Dovol doma? A Cililinka: Cóó?! A voni: Ééésiii jééé Dóóóvóóól dóóómááá!!! Jo, jo. Povídá Cililinka. Jo, jo. Jo, jo, jo. Jó, jó… a zabouchla jim vrata před nosy.
No, nakonec se asi po dvou měsících Hajzar s Hajzmanem propracovali k Dovolovi do dílny, kterou měl na dvorku vtipně schovanou za hromadou pilníků. Hajzar s Hajzmanem si stoupli před Dovola, který stál u ponku, a povídají: Ty vole, Dovole, potřebovali bysme štyrku pilník. Máš, vole? A Dovol, který tam zrovna na feldšmídě mastil nějakou rašpli, povídá jen tak na půl huby: Všéééchno mám… Jó?… hmm… tak dobrý… a co von by tak koštoval, ty vole, Dovole? A Dovol si otřel pazoury kucvolí a povídá: Takovejch, dobrejch… nó… že ste to vy… ať nežeru… pět peněz! Hajzar s Hajzmanem zůstali stát jako opaření. Krve by se v nich nedořezal a když se trochu vzpamatovali, tak vyhrkli: Cožé?! No, tak to di teda do vole prdele, ty vole, Dovole! Dyť to je drahota do nebe volající! Ty nás tady, ty vole, stáhneš z kůže a my abysme pak loupili ty kasy jenom pro tebe, né? To se di vy….!!!
A než stačili říci ta čtyři písmena es er á té, Dovol zavolal policajty, ti je sebrali a přišili jim to všechno i za dědka, za obežraného fotra i za mámu, která měla v životě pouze tu smůlu, že porodila na úplně blbém místě, v úplně blbém čase, dva úplné blbce…

Píše a kreslí: Sidonius Jiro

Sdílet:

Chceš víc humoru?

Máš rád humor a chceš ho dostávat až do schránky? Předplať si náš humoristický časopis Tapír