TETIČKA
Ano, toto, to jsou všechno pěkné věci, ale kostomlatská teta, to tedy bylo dílo. Ona měla nějakou tu fóbii, nebo mánii, nebo co a pořád všechno zamykala. Ona nosila v kapse takový svazek všelijakých možných i nemožných klíčů a paklíčů, že normálně přepadávala k jedné straně.
Jednou šla na nějaký úřad, kde měli taková ta futra, kterými musíte prolézt, aby se zjistilo, jestlli u sebe nemáte nějakou jako zbraň, nebo vůbec, co jako máte u sebe za železo. No a ona to prolezla s těm klíčy a ono to spustilo ale takový bengál, že jim to úplně rozervalo počítač. Jaká to byla síla. Ona ani nemohla chodit kolem všelijakých těch strojů a zařízení různých, u kterých jako byly jako součástky třeba magnety. Ona, buď okamžitě letěla a připlácla se kvůli těm klíčům na tu mašinu… a nebo… prostě ten mechanismus úplně zblbla a tak rozhodila, že už to nikdo nedal do pořádku, kdyby se zbláznil.
No, a jak ona měla tedy tu zamykací mánii a neustále tedy měla všude perfekně zavřeno a zamčeno, tak se stalo, že jí šel takhle jednou na zimu a ještě k tomu navečer navštívit inženýr Volehák, který chlastal ligu za takové ty lepší ochmelky. No a protože, než za tetičkou vyrazil, tak si tam do sebe někde pro jistotu poslal pár kousků a jak ono bylo takové to sychravo, tak se mu cestou chtělo vykonávat malou
potřebu jako koroptvi. Tak cupital takovými těmi rychlými krůčky a čím byl blíž, tím to bylo horší, jak na to nepřetržitě myslel, až to konečně pustí. No a přede dveřmi už přeskakoval z jedné nohy na druhou a bral za kliku a… a ona měla zamčeno! Tak tam zvonil jako vůl, mlátil do dveří a zpocený byl až na všech dvou půlkách.
Ona ho teta moc dobře slyšela, protože uši to ona měla dobré… ale!… měla všude zamčeno… No, a než to všechno poodemykala, tak už byl Volehák celý říčný a jak ono to trvalo celou věčnost, tak se mu z těch nervů najednou kousnul orloj. No, a k tomu asi nastydl, takže nebylo divu, že to s ním pěkně šlehlo. Než se teta propracovala všemi těmi dveřmi, tak byl totálně tuhý a to jí ještě upadly ty klíče jako na potvoru Volehákovi zrovna přímo na čelo a ani to ho neprobralo. Spíš ho to ještě asi dorazilo.
No… funus to byl veliký. Hráli mu tu písničku… no tu… takovou tu utahanou, že všichni řvali jako želvy a jak ta rakev zajížděla do té pece a byly tam otevřené ty dveře, tak jestli je tam v tom mechanismu také nějaký magnet nebo co, tak prostě ta teta s těmi klíči v kapse tam zafičela, než bys řekl švec a ono se to fofrem zavřelo, zatopili… no… byla to dobrá teta…
Píše a kreslí: Sidonius Jiro
