NADĚJE NÁRODA
Tady nebo tudle přebýval nějaký Tudla Tudler. On byl špína non plus ultra. Oni už ti jeho rodiče byli pěkní humusáci. Ale on teda, on byl prase, že to nemá obdoby. Celkově, takříkajíc po té vizuální stránce to byla ubohost sama, tedy. Neholený, nečesaný, nestříhaný, nemytý, otrhaný, zanedbaný a ještě k tomu, ale to by již opravdu nikdo nečekal, ještě k tomu smrděl. Ale jak! Tchoř byl proti němu chodící parfumerie.
No a tenhle Tudler byl pravý opak přísloví: Navrch huj a vespod fuj. Tedy vlastně, v jeho případě by to muselo být opačně. Navrch fuj a vespod huj. Jenže u něj to bylo ale úplně opačně. On byl navrch fuj a vespod taky fuj. Jak on byl… jak on vám byl tak nějak navenek odpudivý, tak i uvnitř byl takový. Takový… no, prostě idiotský.
A takhle on žil od malička takových nějakých osmačtyřicet let jako to bezcharakterní hovado a najednou snědl někde u kontejneru nějakou divnou pastu, usnul a spal dva a půl příslušných časových jednotek a když se probudil, měl osmnáctkrát vyšší IQ. Fakt nekecám. Sto osmdesát. Měl. No, on sám na to čuměl, co se to s ním jako stalo a už už chtěl říct: No…cák je todle za pastu, himlhergot, to mi di do vole prdele!… Ale místo toho řekl: Ale, ale… to se podívejme, copak je toto za velmi zvláštní pastu? Dobrotivé nebe… no, to mi tedy povězte! A už mu tyto řeči zůstaly.
Co vám budu říkat. Tudler šel domů, kde už nebyl od svých dvanácti let a z ničeho nic se tam najednou oholil, učesal, ostříhal, omyl, pozašíval, odzanedbal a ještě k tomu, ale to už by opravdu nikdo nečekal, ještě k tomu se vyvoněl.
A takto vyštafírovaný šel a přihlásil se na univerzitu. Oni se na něj podívali a pak povídají: Poslyšte, pojďte sem. Ano… tady takhle dozadu. My vám tam přeměříme IQ. No a hned ho tam zatáhli do takové místnůstky, nasadili
mu ten íkvémetr, napumpovali to… a rána jak z děla… a úplně se jim to rozletělo na kousky, protože to měli konstruované pouze na nějakých blbých sto pětasedumdesát osm. No, to snad ani není možné! Spráskli oni ruce. Nějaký ten děkan ještě s jedním. A potom ještě s jedním. Jste okamžitě přijat na všechny obory, jež tu jsou a pokud chcete ještě i na jiné, rádi je kvůli vám okamžitě zřídíme. To jsme ještě neviděli!
A tak se ten Tudler tedy přihlásil na všechny obory, které tam měli a ještě tedy jich pro něj museli dobrých nějakých čtrnáct jako tedy zřídit a on to všechno vystudoval za… no, řeknu hodně málo… za nějakých… rok a něco! A tak se stal doktorem toho a tohoto a támhletoho a ještě támhletoho a jelikož se mu všechny ty tituly ani nevešly před jméno, tak si to drobátko zkrátil a měl
tam pouze: Doktor na padesátou druhou Tudla… tedy Tudlomil Tudler.
No… byla to sláva po celé akademické obci a pak se to oslavovalo… jako to slavnostní ukončení studií a tak… no a samozřejmě, že se tehdy všichni zmazali jak zákon káže, akademik neakademik.
A tak si to Tudla nad ránem šněroval domu a najednou na něj přišlo velice akutní… on by dříve řekl jedno velmi sprosté slovo… Ale!… Teď už by ho to ani nenapadlo a rovnou na něj přišlo malá potřeba. No, tak to tam jako tedy vykonal a jak si zapínal poklopec, tak kouká… stojí u nějakých kontejnerů. A při vší úctě k té jeho inteligenci, při tom jeho IQ… no, prostě on už měl také hlad jako vlk. A tak tam tato naděje národa zkonzumovala nějakou pastu, usnula… a co se z ní stalo, když se probrala, to snad ani nemusíme rozebírat.
Všichni víme, jak to tady vypadá…
Píše a kreslí: Sidonius Jiro
