NEKONEČNÝ PŘÍBĚH
V Kokolíně si jeden vykuk, jenž tam žil pod pseudonymem Iksypsylon, otevřel, lidově řečeno, konstrukční mrkvárnu. Nasypal do toho nějaké švestky a dalo by se říci, že kšeft mu celkem šel. No, aby také ne. Každý, kdo měl co dělat s mrkví, musel k němu pro štempla.
Chtěli jste například, já nevím, řeknu zasít… nebo škrábat… vždycky jste museli k Iksypsylonovi pro potvrzení. Zákon je holt jednou zákon, ať je blbý jak chce. No a tak Iksypsylon nadělal peněz jako želez, že nevěděl co s nimi a býval by mohl žrát zlatá vejce a hrabal ty prachy vidlemi a nosil to v pytlích do banky a tam si to štosoval v přihrádkách do komínků, aby mu to zařezávalo a dělalo mu dobře to tam chodit pozorovat. On to tam všechno měl uložené v tvrdé měně, ponejvíce v kurvách šteluňcích a tak podobně.
Ve vedlejší ulici bydlela zrovna v té samé době jedna rajda, která se jmenovala… nejméně… no, ale ono je to jedno, neboť to ani nebyla tak úplně rajda, ona to spíš byla rachomejtle. A tato rachomejtle si vyvzpomněla… ano a ona byla svého času dokonce i slavná, jelikož ona vyhrála nějaký festival trampské písně či co, to je jedno, ale jmenovalo se to Kokotín osmdesát dva. No a ona tato rachomejtle si tedy vyvzpomněla, neboť již začínala ovadat, že by si mohla narazit nějakého serpenízka. To dá rozum, že jí do oka
nepadl nikdo jiný, než náš starý dobrý Iksypsyloňák. Tak si ona, jako ta rachomejtle, na něj políčila a vymyslela si úúúžasně vychytaný a lstivý plán, jak na něj. První, co udělala, že se šik oblékla, nadělala si hlavu a šla za ním, za roh do té ulice, kde on bydlel. A ono se tam jinudy nedá jít… a s tím ona právě počítala… než kolem té vysoké věže s hodinami, která je na tom rohu.
No a v té věži právě bydlel s celou rodinou synovec toho potentáta…. toho… takového toho olysalého…
no toho, jak oni jsou teď u vesla.
On se ten synovec jmenoval Bartoloměj Slepičinec a dělal tam v těch hodinách kukačku. A tihleti Slepičincovi měli kluka a od něj se očekávalo, že až jednou vychodí školu, že to vezme po otci, to kukačství, protože jablko nepadá daleko od stromu. Že, ano. A to on moc dobře věděl toto a také ta škola podle toho vypadala. On to flákal, jak mohl, jelikož mu bylo jasné, že jediné, co bude potřebovat jsou takové věci jako: Všeobecná kukystika, otevírání dvířek a počítat do dvanácti. A na ostatní kašlal. Pouze si ještě myslel, že by si potom mohl udělat ještě jako nástavbu rezonanční bimbání, ale to byla již hudba budoucnosti, protože
zatím ještě dost plaval v rýglování dvířek. Takže takhle. No… a on tedy chodil na doučko někam do těchto… a nakonec prý to bylo jinam…
No a on tam chodil zkrz park a musel… musel denodenně projít kolem lavičky, na které neustále seděl důchodce s jednou dřevěnou nohou. Tento důchodce třínohel tam denodenně krmil krokodýly. Samozřejmě, že holuby, ale on špatně viděl a stejně nemělo cenu mu to vymlouvat. On si vždycky přinesl housku nebo když bral důchod, tak nějakou lepší žemli, na kolenou si rozložil staré noviny z druhé světové války a tu housku si tam rozlámal na malé kousíčky, podíval se na ty krokodýly a povídá: Hovno! Vás živí pámbu, ale mě vládní koalice. A všechny ty drobky v tu ránu sežral, až se mu opotila protéza v hubě a pelášil domů jak namydlený blesk. Holt, třínožák.
Ale ti lidé, kteří bydleli nahoře nad tím krámem s žemlemi, to byli moc hodní lidé. A oni měli syna a to byl debil. A oni byli tááák hodní, že ho v tom jeho debilismu ještě podporovali. On měl tak tlustého psa, že to snad ani nebylo možné. On, ať s ním přišel, kam s ním přišel, třeba do logopedické poradny nebo jindy zase na pobočku úřadu NASA… všude… všude se ho ptali: Co to máte za vyžranýho psa, čéče? A on: To je špekingskej pinčl. No… debil!
Ono také není nic divného, že nakonec tu babičku znásilnili. Vždyť ona si o to koledovala! Co má osmdesátipětiletá
bába co vystrkovat kotníky a natřásat se v poledne uprostřed náměstí, že ano. Ten inspektor se jí hned ptal: A poznala byste ho? A ona: To je těžký… tovité…
poledne, všade světla tři… chtěla říct prdele, ale přišlo jí to neslušné a nevhodné a tak se zarazila a za hodinu a půl řekla: Prdele. A inspektor na to: Aha. A jak vypadal? A bába: No… já nevim… takovej blonďák, modrý voči… asi cikán… Myslíte jako Rom? Jó… cikán jako hrom!
No, a než bys řekl švec, přišel Trusňák. Ale jak on vypadal… Dobrý Bože, to svět neviděl! Od shora až dolů měl ránu, jako když ho vypustí z blázince. A od zdola až nahoru to samé. No a jak on tam vlétl jako velká voda, netrvalo ani pět minut a on vám tam odsud vylétl jako cukrář!
No a …
Píše a kreslí: Sidonius Jiro
