SPODKY
Já se nehádám. Já jsem první, který jestli chceš půjde a řekne, že odsud do Vyšpulených hor je to řádná štreka.
Ono se tam vlastně ani pořádně dostat nedá. Oni ani Němci za války to tam ani pořádně neobsadili. Tak napůl. Protože se tam těmi kosodřevinami prokousal jenom jeden skopčák a ten, když si pak na návsi navečer otevíral gulášovou konzervu, tak najednou kouká, že si bajonetem otevírá handgranát. Tenkrát ho to roztrhlo vejpůl, od holínek až k odznáčku. Tak, jak říkám. Tak napůl.
Ono se tam nedalo dostat, jelikož tam vedla jenom taková hliněná cesta a ta byla neprůjezdná. No, v zimě vůbec, na podzim a na jaře blbě a… a v létě vlastně také. Ano… také tam vlastně vedla úzkokolejka, jenže ta měla takové převýšení, že když to viděl o Božím těle Eiffel, tak se začal tak nějak divně křenit a zbytek života prý strávil v nějakém nervovém sanatoriu, kde prý si neustále stavěl ze sirek všelijaké podivné věžičky. Ale jedna nějaká se mu prý dost povedla.
No a v této
neskutečné řiti světa bydlel spodkař Kadimňuk. On jak byl geniální, tak on byl dost divný patron. On jak byl vyhlášený spodkař široko daleko a lidi mu mohli ruce utrhat, aby měli od něj spodky a on už měl také z toho šití pěkně naštracháno, tak stále bydlel v té zakopané díře a nikdo nevěděl proč. A ono to bylo proto, neboť on Kadimňuk byl hrobofil a tam na tom jejich krchově měli náhrobky z takového zvláštního kamene, který mu dělal, ale opravdu dobře na libido. Tak proto.
No… a o tomto spodkaři Kadimňukovi se nějak dozvěděl jeden eskymácký magnát, nějaký… pfff… to se ani nedá vyslovit… to jméno… to by si člověk přelomil jazyk úplně a stejně by nikdo nevěděl, co je to za typa. Ono tam v tom Eskymácku je zima jako ve splašeném mrazáku a oni jak tam
nemají pořádné spodky, tak namrzávají na spodky a pak se jim rodí samá namrzlá děcka a ten národ tím pak strádá, jelikož jim ty učebny v těch školních yglú zejí práznotou, neboť jim všichni ti namrzlíci posedávají tupě u děr v ledu a čumí. A to také ne zrovna moc chytře.
No a tento jejich magnát si od toho všeho sliboval, že pokud by jim Kadimňuk spíchl… já nevím… hafo spoďárů z kožešin z polárních medvědů, že by jim jako ten jejich národ zchytral. No a tak se vypravil za Kadimňukem s nákladem chlupatých
kožešin z ledních medvědů na spodky pro celý národ, sakumprdum. Myslím, že nesl tenkrát dvě… dvě a půl těch kožešin. Nějaká rozbahněná cesta nebo švihlá úzkokolejka mu byly úplně buřt, jelikož frajer si to řezal jako správný inuita na velbloudovi a když mu ten dromedár vyklusáním zcepeněl, na fleku ho v zájmu říše odstřelil pumlíčem dum dum do ksichtu a nafoukl si nového, loajálnějšího. Takže není divu, že za takové dvě, tři… dobře… osm sezón byl Eskymák u Kadimňuka na dvorku a už mu se severskou horkokrevností zostra mydlil rampouchem na dveře.
Jenže spodkař neotevíral. Hodinu… dvě… Čtyři dny… týden… Měsíc a půl. No, hele… na jaře vzal ten eskymácký trempík rozum do hrsti, podíval se na dveře a tam napsáno: Sem se vodstěhoval. On se totiž Kadimňuk odstěhoval. Šutr mu přestal dělat dobře na libido a tak se odstěhoval. Eskymák na to čuměl jako na díru v ledu a na podzim povídá: No. A přifoukl velblouda parní pumpičkou a odfrčel jako žíznivá čára za polární
kruh.
No… a od té doby je těch Eskymáků málo. A čím dál tím míň…
Píše a kreslí: Sidonius Jiro
