O ZDVOŘILÉM HONZOVI
Za devatero rovinami a devatero potůčky bylo devatero království a v tom nejmenším z nich bylo devatero stromů a pod nejmenším z nich bylo devatero chaloupek a v té nejmenší z nich byla maličká pec a na té peci bydlel Zdvořilý Honza. Zdvořilý se mu říkalo proto, že jste z něj nedostali určitá sprostá slova, ani kdybyste je z něj tahali párem volů. Například hovno a prdel. Tak to jenom tak na okraj, abyste věděli, jak až zdvořilý tenhle ten Zdvořilý Honza byl. A tenhle ten Zdvořilý Honza si jednoho krásného dne zdvořile pravil: „Inu, co budu stále nevonět doma. Stejně tu mám exkrement na práci. Však to tady beze mne nevykoná velkou potřebu!“ A sebral se a vyrazil do světa. A jak šel tím světem a byl zvědavý, kam až dojde, tu přišel k jednomu dobrému člověku a Zdvořile pravil: „Inu dobrý člověče, když půjdu takto dál a dál, pověz, kam až dojdu?“ A dobrý člověk pravil: „Inu… táhni odsud, ty lumpe!“ A tak šel Zdvořilý Honza dála dál až přišel ke druhému dobrému člověku a opět pravil: „Inu, dobrý člověče, kam až dojdu?“ A druhý dobrý člověk pravil: „Inu… táhni odsud, ty lumpe!“ A tak šel Zdvořilý Honza opět dála dál až přišel k dalšímu dobrému člověku a opět zase pravil: „Inu… a tohle to… a kam až?“ A dobrý člověk zase: „Inu… táhni… a tohle to.“ A tak šel Zdvořilý Honza opět zase dál a dál až přišel na samý kraj světa. To bylo ještě v době, kdy zeměkoule byla placatá a na kraji světa už nebylo nic, vůbec nic, jenom nekonečné moře. A Zdvořilý Honza stál na břehu toho moře, hleděl na něj a pravil: „Inu, tak takhle daleko jsem došel. Takhle daleko. Takhle úplně daleko. Inu, takhle úplně nejdál.“ A dál hleděl na to moře, protože nikdy nic takového neviděl. A najednou se vedle něj zčistajasna objevil kouzelný stařeček s dlouhými bílými vousy a pravil: „Inu, to jsi ještě nikdy neviděl, viď? Co na to říkáš?“ A Zdvořilý Honza dál hleděl na to nekonečné moře a pak pravil: „Inu, stařečku… Inu… to mi vyliž pozadí!“ Tak daleko Zdvořilý Honza došel. Přesně podle pořekadla: Se zdvořilostí nejdál dojdeš.
Píše a kreslí: Sidonius Jiro
