O PROSTÉM HONZOVI
Za devatero horami a devatero řekami, kde žil jelen devaterák a ještě za ním, kde žil devaterohlavý drak a ještě kousek za ním, kde bylo deset chaloupek, tak tam v deváté chaloupce žil jeden Prostý Honza. Byl to takový prostý prosťáček, že neuměl ani do deseti napočítat a proto žil právě v deváté chaloupce. Jednoho krásného dne, kdy lilo jako z konve a bylo zamračeno a bylo velmi hnusné počasí a… a vůbec… tak se Prostý Honza rozhodl, že nepůjde do světa. A že půjde do světa až tak za čtrnáct dní, až se změní počasí a bude třeba zase kupříkladu velmi hezké počasí. Uteklo devět dní a devátého dne Prostý Honza, který neuměl do deseti napočítat, natož do čtrnácti, se rozhodl, že vyrazí do světa. Byl takový ošklivý den, kdy pouze svítilo sluníčko, poletovali
motýlci a… a jinak nic. A Prostý Honza si to mašíroval světem, pozoroval poletující motýlky a podivoval se, že někteří motýlci jsou jiní než ti jinější a jiní zase stejní a někteří dokonce i stejnější než ti stejní. Taková tam byla pestrá a rozmanitá příroda. Cesta Prostému Honzovi při těchto hmyzologických výzkumech příjemně ubíhala a než se nadál došel do království, v němž žila vdavekchtivá princezna, která se kromě toho navíc ještě chtěla vdát a ještě kromě toho se ještě navíc stát něčí manželkou. A tak si usmyslela, že jejím chotěm a příštím králem se stane ten, kdo jí přinese nejkrásnějšího motýlka. „Ejhle!“ Pravil si Prostý Honza, který měl po cestě téměř vystudovanou téměř celou hmyzologii a znal dobrých nejméně devět motýlů. „To je šance, do prkýnka!“
Pravil si Prostý Honza a vrátil se po cestě zpátky dobrých nejméně devět kilometrů a tam lapil toho nejkrásnějšího motýla. A jak běžel zpátky na královský zámek, neudělal ještě ani devět kroků a devět skoků a lapil druhého. A teď měl motýly dva, jednoho krásnějšího než druhého a nevěděl kterého princezně dát, aby se se svými počty nepřepočítal. A tak si tam ten Prostý Honza celý tumpachový sedl na mez a civěl na ně a počítal a počítal, a jestli úplně neztumpachovatěl, tak tam sedí dodnes a jelikož neumí do deseti napočítat, tak dodnes nepřišel na to, že je to s těmi motýly jako v tom přísloví. Že je jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet.
Píše a kreslí: Sidonius Jiro