O JEDNOM CHYTRÉM HONZOVI
Za devatero horami a desatero řekami bylo jedenácté království a v tom jedenáctém úplně na konci, úplně až u hranic zase s tím prvním královstvím byla taková malá chytrá vesnička a v ní žili samí chytří lidé a mezi nimi spousta chytrých Honzů a mezi těmi Honzy žil i jeden Chytrý Honza a to byl právě náš Chytrý Honza. Jenomže tento náš Chytrý Honza nebyl jako všichni ostatní chytří Honzové. Tento náš Chytrý Honza byl hloupý. Byl tak hloupý, že si o něm ostatní chytří Honzové dokonce mysleli, že je osel. A jednoho krásného chytrého dne se náš Hloupý Chytrý Honza vydal do světa, a když přišel k sousední chaloupce, zaťukal, a když mu otevřeli, pravil: „Inu, což!“ A hleděl na ně. A oni pravili: „Nečum a vyžvejkni se!“ A Hloupý Chytrý Honza pravil: „Tož… šak, na co vy to máte?“ A ještě pravil: „Cák mi na to asi řeknete?“ A oni nevěděli, na co a co, a tak pravili: „Nic.“ A ještě pravili: „Ty, osle.“ A zabouchli mu chaloupku před nosem. A tak šel Hloupý Chytrý Honza ke druhé chaloupce a zase se jich tak chytře ptal. A oni zase: „Nic.“ A zase: „Ty, osle.“ A zabouchli. A ve třetí jakbysmet. „Nic. “Pravili. A zase ještě: „Ty, osle.“ A totéž se opakovalo u čtvrté chaloupky a totéž u páté a u šesté i u sedmé a osmé a u deváté, desáté, jedenácté a u dvanácté také jakbysmet. A také u třinácté, čtrnácté,
patnácté… no, prostě všude slyšel Hloupý Chytrý Honza to samé: „Nic.“ A také: „Ty, osle.“ A i já nevím v padesáté šesté a i v osmdesáté čtvrté a i já nevím v devadesáté druhé.
Prostě všude to samé. Všude jenom: „Nic.“ A všude jenom: „Ty, osle.“ A tak přišel Hloupý Chytrý Honza ke sté chaloupce a tam mu po sté pravili: „Nic.“ A ještě mu pravili: „Ty, osle.“
Ale to už byl Hloupý Chytrý Honza celý uondaný a umořený z toho věčného „Nic“ a „Ty, osle“, že si tam za tou stou chaloupkou sedl na zem a jak byl celý umořený, tak chytil mor a ten ho úplně tak doumořil, že tam ten Hloupý Chytrý Honza, o kterém si všichni mysleli, že je osel, tak že tam ten Hloupý Chytrý Honza na ten mor na místě umřel. A tak se to stalo jako v tom starém známém
přísloví, že stokrát nic umořilo osla.
Píše a kreslí: Sidonius Jiro
