TAJEMNÝ PŘÍBĚH
Na Svatojánských proudech, které už dávno vzal čert a sežrala voda se jednou starý vorař Bujnoch běžel zvostra vykadit do lesa na takové to olezlé skalisko, co tam bývalo, protože to na něj přišlo, a osm a půl roku ho nikdo neviděl.
A to, co on potom vyprávěl, když se zase objevil, nad tím tedy zůstává rozum stát. On o tom tedy nejdřív vůbec nemluvil a vůbec byl takový zamlklý a zaražený a tak tupě vejral, že bys mu dal korunu. No, ale těsně před tím než on, jako starej Bujnoch, než on se jako utopil pod jezem na Orlíku, tak to v nějaké slabé chvilce, po sedmnácti rumech, vyklopil Kocmoudovi. Jo… tomu, jak mu rostou uši naopak. No… a já to vím všecko od Kocmouda. Jenže mě už to stálo osmnáct a to jsem to ještě musel ukecat z dvaadvaceti. No jo, no.
Celá ta věc se měla takhle. Na Svatojánských proudech, které už dávno vzal čert a sežrala voda se jednou starý vorař Bujnoch běžel zvostra vykadit do lesa na takovéto olezlé skalisko, co tam bývalo, protože to na něj přišlo a jak on se tam utíral nějakým tím listím, tak se kouknul do toho takového načervenalého křoví, co bylo vždycky vidět už z dálky, no a kouká tam a furt se mu to nějak jako nezdálo, tak si zapnul poklopec, nandal si kšandy a šel jako blíž k tomu křoví. Ono se mu totiž zdálo, jako kdyby tam byla za tím křovím nějaká díra, nebo co. Tak jako odehnul ten keř a ještě tam píchnul jako holí a opravdu ti, ona tam byla díra a vypadalo to jako nějaký takový menší jako vchod do nějaký větší jako jeskyně. Tak ten Bujnoch tam tak stál a říká si: Mórcec hadry cucky! Dyk je to ňákej menčí vchod do ňáký věčí jeskyně! Ono mu to, Bujnochovi, tenkrát ještě docela pálilo. To jo.
On sebou tedy náhodou měl sušený ocas z tohodletoho… no… jak se s nimi svítí, jo… no a tak to zapálil sirkou, co měl od rána v zubech a vlezl do té díry. Tam prý byla jako taková chodba, nejdřív úzká, pak široká, pak prý zase úzká, pak široká, pak úzká, široká, úzká, široká, úzká, prostě prý furt… široká… úzká… áááž do blba. No a Bujnoch furt šel a šel až mu dohořel ocas a tak šel potmě, jen tak poslepu,po čuchu, po hmatu, po kolenou, po břiše, až na konec už byl celý utahaný, tak šel chvíli po zádech a najednou mu do ksichtu zašajnovalo slunce. Bujnoch kouká… je z jeskyně venku. Mórcechadry cucky! Povídá Bujnoch. Tak jsem z té jeskyně venku. Jo… on to byl hlava, ten Bujnoch.
Tak on tedy vstal a šel a šel a šel po takový louce, dlouhý, mezi všelijakými stromy a lesy těmihle lužními a najednou přišel prý k ceduli z takového umaštěného papíru, na které bylo ohořelým klackem nebo ocasem napsáno: Bacha – třicetiletá válka. Mórcec hadry cucky! Povídá Bujnoch, ale to už k němu přihopkal takový pomenší pakoník a na něm seděl… normálně, hele… knecht. Opravdu… zarostlý jako ezau, na hlavě tralalák, srolované holiny, kudly za pasem… fakt… knecht jako vyšitý.
Rozvaloval se na pakoníkovi, který měl takhle vzadu hned vedle čísla napsáno: Pakoníkářství Jetelman. On ho totiž ten knecht měl půjčeného od Šalamouna Jetelmana, co měl za obecníma drahama… jak jdou ta lana polí… jo, tak tam měl ten Jetelman pakoníkářství. Prý.
Bujnoch se díval tomu pakoníkovi upřeně do očí, protože někde vyčetl, že když se díváš pakoni upřeně do očí, tak… no… a na to on si právě nemohl vzpomenout… co jako… a toho využil ten knecht, vyndal si z batohu takovou raně barokní rouru, strčil jí Bujnochovi do ucha a povídá: Co tady jako pohledáváš, hadrníku? No a Bujnochovi to šlo jedním uchem tam a druhým ven a povídá: Mórcec hadry cucky… A pak mu to zapálilo a povídá: Já tady… du! A knecht na to: A víš ty, co já tady dělám? A Bujnoch přemýšlel fofrem jak stoletá voda a povídá: Mórcec hadry cucky… a pak mu to zapálilo a povídá: Ty tady… taky deš! A ten knecht ti mu na to povídá: Starou belu, tyyy… chlebojede! Já tady v rajónu verbíruju do armády císařepána, tyyy…!! Mórcec hadry cucky! Povídá Bujnoch. A knecht na to: Dej se k nám, knechtum a sláva tě nemine, tyyy… selskej hřbete! Copak vo to, povídá Bujnoch, erár je erár a vojna není kojná a vůbec měl tyhlety silácké kecy a když už si myslel, že se dost vykecal a ukázal, že není žádný jeliman, tak povídá: A na jak dlouho by to jako bylo? A jakpak by to bylo z žoldem? No a knecht si utřel nos datlem a pravil: Heleďse, vole hřbete, asi tagle… jak pudeš domu, vyfasuješ vor z volšovýho dřeva, jakej nemá nikdo, jó! A co se dýlky týče, jó… tak dřívávějc to bejvávalo štyryadvacet let, jó… a vod loňska je to zkrácený na půlku… takže, hřbete… vosum a půl! Mórcec hadry cucky! Povídá Bujnoch a rozsvěcel a rozsvěcel až se
rozsvítilo a hned se ptal: Hele, knecht… jak půlka? Dyť půlka je dvanáct, né? A knecht jebnul datla do mlází a povídá: Jasnačka… ale mezi náma… von císařpán je blbej na počty. A ještě povídá: Ale my mu to vyčítat nebudem, že jó?
No… tak si plácli… osm a půl roku uteklo jako stoletá voda a Bujnoch pravil fídrzén a šel si do magacínu pro vor. Sliny se mu v hubě sbíhali na to olšové dříví… A oni mu ten vor dali habrový! Že prý už jiný nemají.
A Bujnoch z toho byl léta celý zamlklý a zaražený a tupě vejral, že bys mu dal korunu. A nakonec se z toho utopil pod jezem na Orlíku. Ještě, že to vykecal Kocmoudovi. A Kocmoud mně. A ty
rumy vem čert. A stoletá voda. Mórcec hadry cucky!
Píše a kreslí: Sidonius Jiro
