TŘI ZLATÉ VLASY DĚDA NEVĚDA
To byla jednou jedna stará, stařičká došková chaloupka a v ní přebývali staří, stařičcí rodiče a ti měli velice naivního syna Honzu. Byl tak až naivní, že mu sami
ti rodiče říkali Naivní Honza. Vlastně jenom jeden ten rodič, protože jeden ten rodič mu uhynul a zůstal mu jenom jeden. A tenhleten Naivní Honza seděl jenom doma za pecí, protože měl tři vlastnosti. Byl chudý, smrděl a neměl žádné kamarády. Kamarády neměl, protože byl tak chudý a chudý byl, protože smrděl. Korunou. A smrděl korunou, protože neměl žádné kamarády. A hlavně kamarádíčky. Takový to byl začarovaný kruh. A tak Naivní Honza přemýšlel jak z téhle šlamastyky ven a tu si pravil: „Inu, ze začarovaného kruhu ven mi pomůžou zase jenom nějaké čáry.“ A sebral se a šel do světa hledat starého, stařičkého děda Nevěda, aby se ho zeptal jakými čárami ze začarovaného kruhu ven. A tak šel a šel a šel až jednoho krásného dne přišel ke staré, stařičké kamenné jeskyni, ve které spal čarovný děd Nevěd. Naivní Honza vstoupil do jeskyně a uviděl, že dědovi Nevědovi se na holé hlavě třpytí tři dlouhé, předlouhé zlaté vlasy. Vytrhl mu tedy první a pravil“ „Inu, děde Nevěde, poraď mi, proč já jsem tak chudý?“ A děd Nevěd se probudil a pravil: „Inu…“ A zazíval a ještě pravil: „Nevím.“ A spal dál. Naivní Honza mu tedy vytrhl druhý zlatý vlas a pravil: „Inu, děde Nevěde, poraď, proč jsem já… tedy… proč smrdím? Korunou?“ A děd Nevěd se opět probudil a opět pravil: „Inu… Nevím.“ A spal dál. Naivní Honza mu tedy vytrhl třetí vlas a pravil: „Inu, děde Nevěde, pověz, proč nemám žádné kamarády?“ A děd Nevěd zase: „Inu.“ a „Nevím.“ Ale zase už dál nespal, nýbrž se proměnil ve starého, stařičkého černého kocoura a zmizel. A Naivní Honza pravil: „Inu… to jsem se pranic nedozvěděl. Ale alespoň mám tři dlouhé, předlouhé zlaté vlasy. A to je hromada zlata! Prodám ho a hned přestanu být chudý a hned přestanu smrdět a panečku! A to budu mít hned kamarádíčků. “ A naložil zlaté vlasy na vůz a ze všech sil ho odtlačil do města ke zlatníkovi. Ten si zlato prohlédl a pravil: „Cha, cha, chá! Kde jsi to zlato sebral
Naivní Honzo?“ A ten se zarazil a pravil: „Inu, sebral jsem ho… vlastně kocourovi…“ A vysmátý zlatník pravil: „Cha, cha, chá! Chachachá. To se nedivím. Vždyť je to zlato kočičí. A tak zase zůstal Naivní Honza bez kamarádů chudý smrdět doma za pecí. Inu, není všechno zlato, co se třpytí.
Píše a kreslí: Sidonius Jiro
Zrozen dne druhého ve znamení Štíra, let tucet po polovině století dvacátého.
Dvacátého druhého roku po události této chápe se tužek, per a štětců, jakož i barviček všelikých a vytvářeti počíná díla dvojrozměrná.
Během dvou jar dalších Absolutoriem oboru výtvarného na Konzervatoři lidové obdařen jest.
Od dob těch povětšinu života svého, co maléř povolání svobodného se živí.
V letech prvních tisíciletí třetího, nedlouho před zánikem jeho, co autor vtipův, kreslených jakož i epigramův psaných, s periodikem Dikobraz zvaným spolupracuje jakož i s jeho dvojčetem, jež Podvobraz slulo.
Roky čtyři před završením milénia druhého a stejně tak i letopočtu památného dvoutisícího, participace jeho doložena jest na exhibici zahraniční, jež zvána byla „Eurohumor – Salone Internazionale del Sorriso“ a konána v městě Cuneo italském v letech těch.
Účasten byl též roku prvního století tohoto soutěže mezinárodní humoru kresleného až v daleké zemi turecké „Aydin Dogan International Cartoon Competition“ slující.
Vtípek jeho kreslený zde do sborníku „Aydin Dogan International Cartoon Competition´s Album 2001 zařazen byl.
V době současné, co kresléř i písmák textův i veršův roztodivných s periodikem českým, Tapír přezdívaným, spolupráci vzájemnou pěstovati si dovoluje.
