O KUBOVI NEKŇUBOVI
Daleko za devaterými černými horami a devaterými černými moři bylo jedno černé království a v tom království byla stále tma a nikdy tam nesvítilo sluníčko. A tak možná proto tam žila byla veliká spousta lidí, kteří měli v hlavě také tmu a vůbec jim to nepálilo. A nejznámější z této skupiny obyvatelstva tam byl jeden mládenec, který tam dělal jedněm lidem syna a jmenoval se Kuba Nekňuba. A ti lidé byli něco jako dvě maminky nebo jako dva tatínkové nebo něco jako napůl mezi tím a přestože to byli jeho rodiče, měli ho rádi skoro jako svého syna. A tak ho vychovali podle svého nejlepšího svědomí a vědomí a k obrazu svému a proto to byl takový nekňuba. A Kuba Nekňuba byl sice nekňuba, ale zvídavý, protože netrvalo dlouho a jak rostl a stárl, časem si povšiml jaká je u nich v černém království tma. „Ahá.“ Pravil Kuba Nekňuba. „Aha!“ A pročpak je maminko a maminko… nebo tatínku a… no, to je jedno… Pročpak je taková tma tmoucí?“ Aha?“ Se tázal. A oni, aby mu vyšli vstříc, pravili: „Ahá?“ A Kuba: „No… pročpak? Aha?“ A oni: „Aha.“ A Kuba Nekňuba si to tak potmě přebíral a pak pravil: „Aha. Aha, aha.“ A sebral se a tou hustou a černou tmou tmoucí se prokousal až na čarodějný zámek, kde žil mocný močný prostatický čaroděj Čuroděj. Ten byl právě ten den již po sedmačtyřicáté vykonávat malou potřebu a právě proto k tomu potřeboval takovou tmu tmoucí, aby ostatní obyvatelé království o něm neroznášeli drby, že má koroptví intervaly a měchýř stále bez nejmenší vrásky. A Kuba Nekňuba ho nenechal ani
domočit a pravil: „Ahá? Tma? Co? Proč? Jak? Ahá?“ A Čuroděj lišácky až zrovna skoro vymočeně pravil: „Tu máš jedno semínko jedné slunečnice. Ta přitahuje slunce. Zasaď ho a až vyroste, bude slunce všude habaděj.“ A tak to Kuba Nekňuba udělal, jedna slunečnice kupodivu vyrostla, ale žádné slunce se kupodivu neobjevilo. Akorát si Kuba Nekňuba potmě o tu jednu slunečnici natloukl nos. Takhle ho mocný močný prostatický čaroděj Čuroděj, kterému tma vyhovovala, pěkně přemočil. A od těch dob se ne nadarmo říká: Pro jedno kvítí, slunce nesvítí.
Píše a kreslí: Sidonius Jiro
