SKORORAJSKÝ PŘÍBĚH
V jedné takové velmi těžko identifikovatelné lokalitě žil jeden takový nějaký bezemtér a když mu bylo asi osmapadesát, nebo tak něco k devadesátce, tak se mu stalo, že přišel na to, že je tranďák. Začal se oblékat do všelijakých těch dámských hadříků a pičičinek a jak vám byl marnivý, tak šel pracovat na šachtu do uhelných dolů a tam se jednou přiožral a vyprávěl tam příhodu o nějakém štajgrovi, který prý se jmenoval Bulvín Pičman.
A tenhle ten Pičman měl obézní manželku, která se jmenovala Buběna a vždycky tak dvakrát, třikrát do roka měla narozeniny. No, a milého Pičmana jednou nenapadlo nic chytřejšího, než že jí koupil k těm narozkám hada. Tak jí ho přinesl v pytlíku domů a povídá: Všecko… jako Buběno… všecko nejlepčí a takle a takle… a tady máš ňákej ten dárek. A podal jí ten pytlík. Buběna, to se ví, byla celá naměkko a taková celá růžová a otevřela ten pytlík a uviděla toho hada. Ona se vám tak lekla, že pustila ten pytlík, ten jí vypadl z ruky na zem a ještě z ní vypadl… normálně bobek. Vlastně dva. Takové tenčí, podlouhlé. On to měl být vlastně jeden, jenomže Buběna měla zrovna na sobě tanga. No… chvíli bylo ticho, poté Buběna zbrunátněla a praštila Pičmana obézní pazourou hrozně moc do ksichtu. Pičmanovi se zatmělo před očima a měl pocit, jako kdyby mu někdo rozházel obličej po kvartýru. Ale než si to stačil promyslet, vyhodila ho Buběna i s hadem z baráku.
A co čert nechtěl, zrovna muselo pršet. No, pršet je slabé slovo. Lilo jako z konve. Pičman strčil hada do kapsy a šel bezcílně po chodníku a měl takový pocit, jako kdyby mu pršelo do huby a vůbec… jako kdyby měl hubu úplně někde jinde než jindy. Někde jako výš. Tak se šel podívat do výkladní skříně a opravdu. To, co uviděl mu úplně vyrazilo dech. Normálně… hubu měl někde úplně nahoře, na šošolce, oči mu visely na nervech, místo nosu měl ucho a místo uší po stranách dva nosy. No, ty vole… řekl si Pičman, já budu asi muset k doktorovi.
Tak šel k jednomu specialistovi, který byl vyhlášený ksichtař. Přišel tam do té ordinace a povídá: Brej den. A oni také: Brý den. A asi za dvě a půl hodiny ten doktor povídá: Tak, jak se cítíte? A Pičman: Hodně. Mam dva nosy. Hm, hm… prý na to doktor, já vám na to… dám… ně… nějaký… pr… prrrrr… Chtěl říct prášky, ale úplně vyprskl smíchy, protože
už to nemohl vydržet. No, ono taky… huba na šošolce… to se nevidí každý den. A tak si Pičman vzal recept a šel do lékárny. Jak tam přišel, tak se tam hned šíleně lekl, protože zjistil, že ten recept ztratil, jelikož byl celou dobu jako u vyjevení.
A jak tak šel po ulici, celý smutný a popotahoval střídavě oběma nosy, takže vypadal jako parní… parní… já nevím… jako nějaká parní kravina, tak najednou kouká, na baráku nápis: Ten a ten, nějaký Šuplík, lidový léčitel. Tak tedy šel Pičman dovnitř a tam bylo napsáno: Lehněte si na kanape, dejte si na obličej hadr a ostatní nechte na nás. Jenže Pičman, jak mu visely oči na těch nervech, tak blbě ostřil a místo, dejte si na obličej hadr, četl: Dejte si na obličej hada. No, jo… ale… kde já teď, kurva… a pak si vzpomněl, že ho má v pytlíku v kapse. Lehl si tedy na to kanape a na ksicht si dal toho hada. Jenže než Šuplík přišel čarovat, had mu ten ksicht ohlodal na kost. To je skvělý, radoval se Pičman, už nemám dva frňáky, ani hubu na šošolce, ani šošolku… ani… ani teda ksicht, no.
A utíkal za Buběnou a ta byla celá šťastná a tak si udělali pěkný večer, jedli pečeného hada a ona mu udělala pěkný ksicht z modelíny a každý den mu pak udělala jiný, neboť jí rajcovalo mít každý den jiného chlapa a ještě mu slíbila, že už nikdy, ale opravdu nikdy nebude nosit o narozeninách tanga.
Píše a kreslí: Sidonius Jiro
