Lékařská péče
Tři těžkooděnci v plné zbroji odhrnují svými štíty v úzké chodbičce zdravotnického zařízení všechny, kdo se tady v této chvíli nacházejí. Matky berou své děti do náručí a ustupují této černé hradbě někam, kam se dá. Děti nabírají do breku, matky se vyděšeně rozhlížejí, co se to děje. Každého napadne: přepadení! Středisko je napadeno! Ale z tohoto omylu je vyvede informace, kterou svalnatci v černém hrubými hlasy vykřikují: “Policie! Ustupte! Tady nikdo nesmí zůstat! Ustupujte!”
Za první vlnou zásahové jednotky nezůstává ani noha. Několik starých lidí nestihlo pobrat svoje berle a ustupovalo i bez nich, a docela jim ten úprk šel. Opozdilce černě odění chlapíci s helmami na hlavách odhrnovali jako čerstvě napadaný sníh.
Ve vzorném zákrytu za tímto buldozerem se pomocí přískoků pohybují dva těžkooděnci. Mezi nimi s pouty na rukou a nohou klopýtá mladíček s oteklou tváří.
Když předvoj dorazí k jedněm dveřím a zabuší na ně, v lidech nahrnutých do nejzazšího kouta zdravotnického zařízení by se krve nedořezal. Ti dva ze zadní části bojového oddílu se otočí čelem k lidem a svými brokovnicemi dávají jasně najevo, že jakýkoliv pokus osvobodit mladíčka v poutech, by byl odražen a tvrdě potrestán. Ovšem vypadá to, že ani jedna matka s dítětem se k takovému hazardu nechystá. Ty dva toto konstatování uklidnilo, ale ne nadlouho. Dveře, na které bylo bušeno, se otevřely a v nich stála zdravotní sestra. Bojovní muži vešli dovnitř, zkontrolovali ihned všechna okna a zásuvky a pak, když se ujistili, že je všechno v pořádku, dali pokyn
druhé části jednotky. Mladíček vpadl dovnitř a než se stihl jakkoliv rozhlédnout, byl silnými pažemi chlapíků usazen do zubařského křesla. Mladá lékařka, do této chvíle pečlivě hlídaná jedním z ozbrojenců, se odhodlala ke konverzaci:
“Můžete ustoupit od pacienta, abych se podívala, co mu je?”
Těžkooděnci se po sobě podívali. Pak ten, co křičel nejvíc, lehce kývl. Jako mávnutím kouzelného proutku odstoupili všichni od zubařského křesla a lékařka se tak mohla přiblížit k pacientovi. Podívala se na opuchlou tvář a rozsvítila světlo nad křeslem. Pak křeslo posunula do polohy ležícího střelce.
“Otevřte ústa, podíváme se, co tam máte …”
Mladík neprotestoval a otevřel. Lékařka se chvíli pátravě dívala, pak vzala jakýsi nástroj a lehce se dotkla několika zubů. Když sebou pacient cukl, požádala sestru o anestezikum. Zatímco sestra připravovala směs do injekční stříkačky, podívala se lékařka do očí mladíka.
“Co jste provedl? Vy jste vrah nebo co?”
Mladík se na ni udiveně podívá: “Ale ne … nikoho jsem nezabil … já jen dlužím tři a půl tisíce na alimentech …”
“A kolik jste za to dostal?”
“Jeden rok …”
Lékařka si jen povzdechla, sestře gestem ukázala, že žádnou injekci nebudeme dávat, a hrábla svými nástroji do mladíkových úst.
Ten řev kabrňáci v obrněných oděvech už zaslechli z chodby. Jeden z nich si raději zacpal uši …
Napsal: Martin Mahdal
Autor povídky, Martin Mahdal, je podepsán např. i pod filmy: Marečku, podejte mi pero; Hodíme se k sobě, miláčku; Bota jménem Melichar; Adéla ještě nevečeřela nebo Ať žijí duchové…
