Sen o evropě
Ředitel věznice v Jiřicích seděl u svého pracovního stolu a díval se na půvabnou a usměvavou asistentku evropského komisaře pro lidská práva.
“Tak abyste věděl, pane řediteli, ty testy mohou rozhodnout o tom, jaká bude vaše budoucnost,” naznačila tajemně. “Bez těch testů nebude nikdo ředitelem věznice, a už vůbec ne ředitelem všech věznic v Evropě.”
Ředitel se jí díval do očí a hltal tu její náklonnost.
“Správně vyplněné testy jsou ovšem zárukou úspěchu.“
Ředitel ani nedutal. Proto tedy přišla! Aby mu dala správné odpovědi! “Co kdybychom si zajeli někam na jídlo,” navrhl úslužně.
“Proč ne. Prý tady nedaleko v jednom penzionu skvěle vaří,” rozzářila své zuby přímo do obličeje ředitelova.
Tomu se lehce nadzvedlo chřípí a ihned dal pokyn své sekretářce: “Dnes už tady nebudu,” a aby bylo vidět, že má všechno pevně v rukou, dodal už jen pro uši evropské unie:
“Já jsem tu jen kvůli reprezentaci, pracovat musej jiný…”
Evropská unie se uvolněně zasmála. Tím bylo vše rozhodnuto.
Za necelé dvě hodiny už se na sebe dívali z deseti centimetrů, které mezi nimi byly. Leželi na posteli a zkoušeli další polohu. Ředitel poskakoval jako zajíc a evropa měla co dělat, aby se nerozesmála. Ale nakonec se udržela, chlapi jsou na to hákliví, třeba by se jí tady složil. Začala ho povzbuzovat nejen pohyby, ale také krásnými větami:
“Tak si představ, že vyplňuješ ty testy,” začala opatrně.
Ředitel zrychlil.
Evropa přivřela oči, začínalo to být zajímavé.
“A v těch testech je jedna otázka, která je moc důležitá.”
Ředitelovo tempo se stupňovalo.
Evropská unie pokračovala pomaleji, aby si udržela příjemný pocit, který ji celou obklopil. “Ta otázka je záludná. Ale kdo ji odpoví správně, má vyhráno i kdyby všechny ostatní zvoral. Ten kdo ji podcení, neuspěje i kdyby všechny ostatní odpověděl špičkově … aaach … !”
Ředitelské tempo se stávalo vražedným. Mezi kmitáním hýždí ze sebe ještě dokázal vytlačit dotaz:
“Jaká je ta otázka?” a zrychleně dýchal dál.
“Koho máš na světě nejraději?”
Ředitel se zarazil. “Co to je za blbost?”
“Nepřestávej, jinak se to nikdy nedovíš!” zařvala hystericky evropská unie. Takovou reakci nečekala. On zabrzdí, to je neslýchané!
“Asi bych měl říct, že tebe…“
Evropa protočila panenky.
“To je dobrý, ale to nemůžeš napsat do testů.”
Ředitel zapínal mozkové buňky, ale zapínejte něco, co je zrovna odkrvené! Nemohl s tím rébusem hnout.
“Tak mi to řekni, prosím tě …”
Evropa ho měla tam, kde ho potřebovala mít. Ještě chvíli makej…
“Pamatuj si, že na otázku, koho máš na světě nejraději, musíš do testů odpovědět: od-sou-ze-né.”
“Cože…?!” zařval náhle opadnuvší ředitel. “Muklové?! Já mám napsat, že miluju mukly? Vy jste se v tý evropský unii úplně posrali!”
Evropa se odtáhla, už mezi ní a ředitelem nebylo žádné pouto, a když si oblékala podprsenku, ještě dopověděla svou myšlenku: “Jinak propadneš a už nikdy ředitelem věznice nebudeš a už vůbec ne ředitelem všech věznic v Evropě!”
Evropa se podívala na hodinky a pomyslela si: Není se čím chlubit, chlap kterej odpadne po půl hodině stejně dlouho na ředitelským místě nevydrží. Pak se usmála: reprezentuje dobře český vězeňský systém. Ale na Evropu to není…
Ředitel věznice sebou prudce cukl. Někdo klepal na dveře jeho kanceláře. Vstal rychle z křesla, ve kterém se mu zdál ten podivný sen a rychle zvolal: ”Dále!”
Vešla krásná, štíhlá, mladá, usměvavá žena.
”Dobrý den pane řediteli. Jsem asistentka evropského komisaře pro lidská práva. Máte na mě chvilku?”
Napsal: Martin Mahdal
Autor povídky, Martin Mahdal, je podepsán např. i pod filmy: Marečku, podejte mi pero; Hodíme se k sobě, miláčku; Bota jménem Melichar; Adéla ještě nevečeřela nebo Ať žijí duchové…
Pokračování 12. února 2021
.
