V hospodě
Poručík Houdek praštil půllitrem o stůl a zvonivým hlasem si objednal další pivo. Hospoda byla poloprázdná, na opilce bylo ještě časně. Poručík dnes nebyl ve své policejní uniformě. Měl na sobě omuchlanou košili a pivem polité kalhoty. Objímal sklenici se zbytkem piva a hulákal do prostoru:
“Copak nejsem jako ostatní?”
Hostinský k němu došel a položil před něj čerstvé pivo.
“Ty seš jedinej nestrannej. Ty jen prodáváš pivo. Ale řekni: copak jsem něco jinýho než vostatní občani? No řekni!”
Hostinskému se nechtělo zapřádat hovory, ale aby měl klid, nezávazně zamručel.
“No vidíš. Nejsem. Sem stejnej jako vy všichni!”
“No jasně, seš stejnej, akorát že seš teď jedinej vožralej. Neměl bys jít domů?”
Houdek se podíval na plný půllitr a snížil jeho hladinu. Tím ovšem zvýšil hladinu alkoholu ve své krvi.
„Zasranej režim! Zasraný policajti! Zasraný, zasraný, zasraný!” křičel na celý lokál.
Hostinský se ho snažil uklidnit:
“Dyť seš policajt, tak co vyvádíš?! Chovej se trochu důstojně…”
“Já už nejsem policajt… a jsem něco jinýho než jakejkoliv jinej občan? Řekni, jsem?!”
“No nejseš.”
“Vidíš a jsem! Podle našich nadřízenejch jsem něco jinýho! Na nás platí jinej metr! Na vobyčejnýho vobčana ne, ale na nás, to jo!”
Hostinský z toho moc nepochopil, ale zkušenost ho naučila se nevyptávat. Kdo se chtěl vykecat, tak se vždycky vykecal, i když o to nikdo nestál.
“Víš jak jsme s kolegou měli hlídat ty domy tamhle… kousek odsud… tak my je hlídali a jak jsme tak s kolegou v noci chodili po těch chodbách, tak najednou tam byl votevřenej byt… no kdo by se nepodíval? Řekni, kdo? Jsme přece stejný lidi jako ty vostatní!”
Hostinský leštil sklenky.
“No a nám se tam zalíbil takovej pěknej porculán…sme přece taky lidi, ne? A odnesli jsme si ho s sebou. A ta ženská si to chtěla ráno odvézt a přišla k nám nahlásit ztrátu. A náčelník jí to vzal jako vykrádačku a napsal protokol a pak nám prohlídli skříňky. A v nich ten porculán našli. No řekni, jsme něco jinýho? V týhle zemi kradou všichni. Jen policajti by nesměli? Kde je spravedlnost?! Kde?!” rozvzlykal se Houdek. A pak jen tak pro sebe tiše dodal: “…sakra…”
Hostinský už toho měl dost.
“Hele měl bys jít domů a trochu se na to vyspat, třeba to nebude tak zlý…”
“Mě nedostanou! Nemůžu dělat policajta, tak budu dělat něco jinýho. Takovejch povolání je! Hele dávej bacha, jak je převezu!”
Hostinskýmu se povedlo pomalou chůzí dovést Houdka k východu. Bylo na čase, stálí hosté se začali pomalu scházet.
“Já vím, že si poradíš. Seš šikovnej chlap, práci si najdeš…třeba na stavbě…”
Houdek se zastavil a vytřeštil oči. Pak se rozesmál:
“Na stavbě?! Ty ses zbláznil…na stavbě ne! Vím o něčem lepším a tam berou furt! To budeš koukat!“
Po dramatické pauze dodal:
„Půjdu dělat bachaře…!” a nechal zkoprnělého hostinského zírat na dveře kymácející se v pantech…
Napsal: Martin Mahdal
Autor povídky, Martin Mahdal, je podepsán např. i pod filmy: Marečku, podejte mi pero; Hodíme se k sobě, miláčku; Bota jménem Melichar; Adéla ještě nevečeřela nebo Ať žijí duchové…
