O PRINCEZNĚ ZLATOKOPCE
Za osmnáctero horami a osmnáctero řekami, neboť devatero jim bylo málo, bylo jedno království a v něm kraloval král Hrabivoj I. se svou dcerou princeznou Hrabětuškou. Když bylo princezně osmnáct let přihlásila se do soutěže krásy a aby vyhrála mezi všemi zúčastněnými hraběnkami disciplínu hrabání, nechala si udělat plastickou operaci, při níž jí zvětšili minimálně o devět velikostních čísel ruce. Soutěž s přehledem vyhrála, neboť soutěžní porota uznala, že s takovouto výbavou opravdu shrábne, co si zamane. Ověnčena vavříny vítězství, zamanula si princezna Hrabětuška, že se vdá a to za toho, od koho toho bude moci nejvíce shrábnout. Do urozeného hrabivého oka jí padl hned na první pohled Hloupý Honza a okamžitě se do něj zamilovala. Už už se chystali oddavky, když princezna zjistila, že pec na které Honza neustále polehává není jeho, ale je psaná na jeho otce, starého Hloupého Honzu. Starý Hloupý Honza na první pohled padl princezně do oka a okamžitě se do něj zamilovala. A hned se konala slavná královská svatba a o devadesát šest let starší starý Hloupý Honza se hned přestěhoval i s pecí k princezně na trůn. Mladý Hloupý Honza si z toho však vůbec nic nedělal a klidně polehával na pustém místě, kde kdysi stávala pec a v klidu trpělivě vyčkával. Moc dobře totiž věděl, že jednoho krásného dne po starém Hloupém Honzovi zase pec zdědí a že princezna Hrabětuška bude mít dcerku, mladou Hrabětušku a ta zase vnučku, ještě mladší Hrabětušku a té, až bude dostatečně přiměřeně starý, padne Hloupý Honza na první pohled do oka, okamžitě se do něj zamiluje a vezme si ho i s pecí za muže. A z této pohádky nám na první pohled okamžitě plyne poučení, že nepadnou-li jablka daleko od stromu, pak se dílo podaří.
Píše a kreslí: Sidonius Jiro
