Naši kreslíři

 
avatar for Martin PollákMartin Pollák

https://www.facebook.com/tinotoons.eu

Som ročník 1978 a nepamätám si, aký zážitok vo mne vyvolal túžbu kresliť vtipy. Muselo sa to stať ešte v dobách, keď som nosil pančušky a hral sa na princa Bajaju. Čiže takých sedemnásť rokov som mal určite.

Myslím si, že listovanie v Effelovi a Dikobraze zohrali svoju rolu. Z akéhosi dôvodu mám veľmi rád veselú kresbu – milujem rozmarný štýl školy „Marcinelle“ (Uderzo, Franquin), ale aj Disneyho animátorov.

Mám v krvi povestné slovenské „východňarstvo“, keďže som z Košíc. Na vysvetlenie: náš humor charakterizuje drzá úprimnosť a väčšie množstvo borovičky. Navyše, zdieľam názor, že v humore neexistuje hranica, preto mi nevadí Collins alebo Gotlib. Svet kresleného humoru je plný inšpirácie a úprimnosti rovnako, ako gýču a blbosti a to všetko dohromady je podľa mňa hlboko ľudské. Hej, aby som nezabudol, mám tendenciu byť múdry ako rádio.

Stránku s mottom „O radosti z kreslenia“ som si však založil v čase, keď sa narodil môj syn a odvtedy sa popri práci snažim zlepšovať a nachádzať spôsob, ako rozchechtať ľudí. Zvolil som si kresliarsky pseudonym „Tino“, pretože tak ma volal moj zosnulý otec.

Veselú kresbu som využil aj popri svojej práci grafika, živiť sa tým budem až vo chvíli, keď s ňou budem naozaj spokojný.

avatar for Milan KAT VeselýMilan KAT Veselý

Tuto zajímavou planetu poprvé spatřil z porodnice v Plzni. Bylo to v září roku 1966.

Poeta, šermíř, ochotník. Žije v Ostrově se svou báječnou ženou a svým synem.

Už od dětství jsem byl prý neuvěřitelně upovídaný a svou první básničku jsem složil v pěti letech.

Humor mám rád, seznámil jsem se s ním díky svému otci, který v knihovničce měl obrovskou sbírku anekdot, které tehdy vycházely. A od té doby jsem dobrý humor vyhledával a sám se pokoušel anekdoty vyprávět. Poslouchal jsem Šimka s Grossmanem, potom jsem objevil Svěráka a Smoljaka a jejich Cimrman mi učaroval. Čím jsem byl starší, tím více jsem objevoval krásy rodného jazyka, a chtěl jsem umět si s ním hrát, stejně jako to umí Zdeněk Svěrák nebo Karel Plíhal. V pubertě jsem se začal seznamovat s kytarou, složil pár písniček. Kytara je úžasný balící prostředek, přidáte k tomu pár procítěných veršů a jste středem pozornosti. Potom přišla vojna, kde jsem se seznámil s Cheapem – Danem. Zjistili jsme, že jsme oba stejná krevní skupina a naše přátelství trvá dodnes. Po vojně jsem skončil v Karlových Varech.

Opět nastaly časy vandrování s kamarády a za nimi, kde večer u ohně, jsem je bavil svými vtipy a básněmi. Ta pozornost se mi začala moc líbit, je to jako droga. Stojíte někde před lidni, oni na vás koukají a vy je můžete bavit. Jak na jejich tvářích vykouzlíte první úsměv a oni vám zatleskají, jste ztracení… Chcete zas a zas… Tam někde začalo divadlo. Pomalinku. Ponejprv jako člen skupiny historického šermu, potom pár vlastních minipohádek. A psaní básniček do šuplíku. Najednou přišla nabídka, zda bych nehrál jako výpomoc v pouličním divadle. Když principál zjistil, že skládám básničky, požádal mne, zda bych pro něj neupravil básničku, kterou měl někde recitovat. Tak vznikla spolupráce s tímto divadlem, kdy jsem pro něj napsal několik příběhů ve verších. Můj příběh o sv. Martinovi se několik let četl před Thermálem v Karlových Varech. Když se mi podařilo jej slyšet naživo, bylo to něco neskutečného. Divné mrazení v zádech, ale to příjemné… Dokonce několik lidí přišlo za mnou do práce pro ten příběh a chtěli i podpis =) Moje prapodivně zašmodrchaná niť žití se několikrát divně zamotala, ale nakonec mne dovedla až do Ostrova, kde nyní žiji se svou úžasnou partnerkou – Aneer, a našima dvěma loupežníky. A pak už to dostalo rychlý spád. Divadlo, básničky a písničky do něj, občas pomoc při vymýšlení vtipů pro Aneer, nyní i pro Cheapa a samozřejmě Tapír, nějaké básně i pro něj. Občas nějaký vtip spáchám v Xaře i sám. Neumím moc malovat (spíše se toho bojím, mám takový ten výchovný zážitek ze školy, kdy na mně učitelka pořád řvala, že jsem děsnej mazal). Ale kreslení na notebooku v tomto programu mi umožňuje hodně a často mazat své nepodařenosti.

avatar for Sidonius JiroSidonius Jiro

Zrozen dne druhého ve znamení Štíra, let tucet po polovině století dvacátého.

Dvacátého druhého roku po události této chápe se tužek, per a štětců, jakož i barviček všelikých a vytvářeti počíná díla dvojrozměrná.

Během dvou jar dalších Absolutoriem oboru výtvarného na Konzervatoři lidové obdařen jest.

Od dob těch povětšinu života svého, co maléř povolání svobodného se živí.

V letech prvních tisíciletí třetího, nedlouho před zánikem jeho, co autor vtipův, kreslených jakož i epigramův psaných, s periodikem Dikobraz zvaným spolupracuje jakož i s jeho dvojčetem, jež Podvobraz slulo.

Roky čtyři před završením milénia druhého a stejně tak i letopočtu památného dvoutisícího, participace jeho doložena jest na exhibici zahraniční, jež zvána byla „Eurohumor – Salone Internazionale del Sorriso“ a konána v městě Cuneo italském v letech těch.

Účasten byl též roku prvního století tohoto soutěže mezinárodní humoru kresleného až v daleké zemi turecké „Aydin Dogan International Cartoon Competition“ slující.
Vtípek jeho kreslený zde do sborníku „Aydin Dogan International Cartoon Competition´s Album 2001 zařazen byl.

V době současné, co kresléř i písmák textův i veršův roztodivných s periodikem českým, Tapír přezdívaným, spolupráci vzájemnou pěstovati si dovoluje.