Jsi velice šikovný a talentovaný výtvarník a o tom si budeme povídat, ale já vím, že jsi dokonce šikovný hudebník. Zažil jsem tě s kytarou v ruce na vernisáži výstavy časopisu Tapír, takže mohu potvrdit, že opravdu hrát na kytaru umíš. Co z toho tě bavilo víc, kreslení nebo hra na kytaru a kdy ses rozhodl, že kreslení bude to číslo 1?
Děkuju za lavinu chvály, ale lidi, co skutečně hrajou na nějaký hudební nástroj by to nejspíš viděli jinak. Kreslení mělo před kytarou přednost už od malička, protože nikdy jsem nepočítal s tím, že bych se na to pádlo učil hrát. V podstatě se to stalo omylem. Jeden z mých kamarádů ze školy jednoho dne někam odjel, po dvou týdnech přijel a najednou brnkal jak Hendrix. No, a protože jsme mezi sebou i trochu soupeřili (kdo líp kreslí, kdo líp píše, kdo je vtipnější atd.), tak jsem si říkal, “no přece nemůžu zůstat pozadu! Navíc když se to naučil za dva tejdny!” Tak jsem si pořídil kytaru ze smeťáku a začal si řezat konečky prstů do krve o struny. Za dva týdny jsem neuměl nic, jen ruka byla na odpis. Později se ukázalo, že ten kamarád měl pro kytaru neskutečnej talent a akorát ho v sobě objevil. Já naproti tomu s kytarou zápasil jak s medvědem a asi bych se na to brzo vyprd, ale ukázalo se, že když se člověk naučí tři akordy, tak už může psát vlastní písničky. A to mě hrozně bavilo. Hned jsem založil kapelu plnou vymyšlených členů a začal nahrávat alba na starej kazeťák. A rok na to, když jsem se naučil čtvrtý akord a dvě tři cizí písničky, ukázala se další skvělá vlastnost sladkýho dřeva – díky němu se i ošklivej kluk začne líbit hezkejm holkám.
To máš pravdu, nevím čím to je, ale kytara na holky zabírala víc, než kreslení. Taky jsem brzy zjistil, že kytara není nic pro mě a zůstal radši u pastelek. Dane, nebudu se tě ptát na tvé začátky, ale na to, co jsi již dokázal. Začnu Čtyřlístkem. Jak dlouho už trvá tvá spolupráce?
Pro Čtyřlístek pracuju už rovných deset let. Oprášil jsem tenkrát jednu starou postavičku – takového šneka z komiksových stripů pro školní časopis. Nakreslil jsem ukázkovou epizodu, ale tehdejšímu šéfredaktorovi panu Endrýsovi se moc nelíbila. Napadlo ho, jestli by ten šnek nemohl mít nějakou superschopnost, a tak vznikl Tryskošnek. Minulý týden jsem dokreslil už 47. epizodu. Během let se k tomuhle bleskorychlému plži přidaly ještě seriály Tritonky a Kňour a Mník.
Pokud se nepletu, tak ty nejen že jsi tam měl své vlastní příběhy, ale nyní už dokonce kreslíš i píšeš scénář k hlavnímu seriálu časopisu, tj. o čtyřech kamarádech – Čtyřlístku. Převzal si štafetu po panu Neměčkovi?
Později jsem drze zkusil napsat i příběh pro hlavní čtveřici hrdinů. Pan Němeček, který Čtyřlístek už milión let kreslí, byl z mého scénáře „V říši trilobitů“ dost zmatený, protože se jednalo o obludně načmáraný storyboard, ve kterém by se ani Bobík nevyznal. Ale nakonec to po různých konzultacích a úpravách nakreslil a já z toho měl takovou radost, že jsem pana Němečka začal zásobovat dalšími a dalšími scénáři. Samozřejmě už daleko lépe nakreslenými.
Čím si pana Němečka upoutal, že si vybral právě tebe?
Nejspíš to vedlo k tomu, že někoho v redakci napadl takový experiment. Řekli si, “hele, co kdybysme Bobíka, Fifinku, Pinďu a Myšpulína Danovi půjčili, ať s nimi vymyslí a nakreslí celý příběh sám.” A tak vznikla ponurá detektivka Pinďa spisovatelem (č. 690) – úplně první příběh Čtyřlístku, který přiznaně kreslí někdo jiný, než Jaroslav Němeček. O rok později k němu ještě přibyl superhrdinský epos Superdimenze (č. 708) a to je zatím vše. Uvidíme, jestli to bude taková roční tradice vždycky na konci jara, nebo to byl skutečně jen experiment.
Tobě se povedlo něco úžasného. Uchytil ses v zahraničí a to hned u Walta Disneye. Kreslíš komiks s kačerem Donaldem. Začnu tedy otázkou, jak tě napadlo to u nich zkusit? Viděl si někde nějaký inzerát, že hledají nové výtvarníky nebo ses prostě jednoho rána probudil a řekl sis že budeš kreslit pro Disneye?
Moje fascinace myšákem Mickeym a kačerem Donaldem sahá až někdy do velmi raného dětství. Jak u nás začal v roce 1990 vycházet časopis Mickey Mouse, tak jsem ho prostě musel mít. Zbožňoval jsem Disneyho staré kreslené grotesky z pirátských VHS a když pak v televizi začali dávat Kačeří příběhy, nesměl mi uniknout ani jediný díl. Na střední jsem nakreslil krvavou parodii Poslední kačeří příběh – přes 80 stran dlouhý komiks, ve kterém kačer Donald masakruje Kačerov. Pořád mě samozřejmě provázely kačeří komiksy, u kterých jsem se časem naučil rozeznávat jednotlivé kreslíře podle stylu. Jejich jména pro mě byla záhadou (Disney své autory tenkrát ještě tajil), ale podle toho, jak to bylo nakreslené jsem si vždycky řekl, “jo, to je tenhle! To bude dobrý!” Až mnohem později jsem se dověděl, že tohle kreslil Vicar, tohle Al Taliaferro, tamto Daniel Branca, Don Rosa a nebo monumentální kačeří génius Carl Barks. Takže určitě to nebylo tak, že bych se probudil a řekl si, “tak co já to dneska budu dělat? hmmm… že bych napsal Disneymu?” Mimochodem už někdy na střední jsem napsal české pobočce Egmontu, který u nás vydával všechny ty Disneyovské věci, jestli bych pro ně mohl kreslit kačeří komiksy. Poslali mi hezký pohled s tím, že oni o tom nerozhodují, že bych se měl obrátit na hlavní sídlo v Dánsku. Což bylo tenkrát ještě složitější než dnes.
To máme stejné. I já jsem od Disneye hltal Myšáka i Kačera a vůbec vše, co od nich vzešlo. Dá se říct, že Walt Disney byl můj první učitel kreslení. Ale vraťme se k tobě. Takže jak začala spolupráce? První pokus ti nevyšel a byl jsi odkázán na Dánsko. Co následovalo?
Následovalo dlouhé nic plné snů. A taky plné kreslení pro české časopisy. A to bylo dobře, protože požadavky na kačeřího kreslíře jsou dost vysoké, a ještě před nějakými deseti lety bych se mezi kačeří smetánku nedostal. Ono, když se na ty komiksy koukneš, vypadá to jako legrace, jenže opak je pravdou. Nicméně s myšlenkou kreslit kačery jsem si dlouho pohrával až mě nakonec popostrčila přítelkyně. Plán byl stejný jako u Čtyřlístku – nakreslím ukázkový komiks a pošlu jim ho. Tak jsem se přes půl roku pachtil se šestistránkovým příběhem, který jsem si vymyslel a nechal přeložit do angličtiny. Bylo to mnohem těžší, než jsem čekal, protože ten kačeří tvar je strašně specifický a trefit ho není vůbec žádná legrace. Po záclonách mi visely vzorové plachty Disneyho výtvarníků s Donaldem a jeho synovci v desítkách póz a poloh a já je piloval a piloval až jednoho dne bylo konečně hotovo. Měl jsem ukázkový komiks, ale kam ho poslat? Kontaktovat některé ze zahraničních vydavatelství bylo snad ještě těžší. Monstrózní dánský Egmont byla nedobytná pevnost. Sehnat kontakt na jakéhokoliv z vydavatelů bylo téměř nemožné. Uvažoval jsem už nad tím, že tam osobně zaletím a zaklepu jim na dveře. Nakonec se mi na jeden z mnoha mailů posílaných do všech světových stran konečně někdo ozval – famózní výtvarník Flemming Andersen, který kreslí kačeří a myší komiksy už roky pro celou Evropu. Povzbudil mě a poslal kontakty na tři šéf-editory. Ozval se pouze jeden a to Frans Hasselaar z Holandska. Můj ukázkový komiks se mu dvakrát nelíbil, ale udělal mi nabídku – jestli překreslím půl stranu toho příběhu ve stylu, jaký preferují (je to styl Carla Barkse, taková hlavní výtvarná kačeří linie, Italové a Francouzi mají zase své specifické styly, které jim Disney toleruje díky neskutečně dlouhé tradici, ale to by bylo na dlouhé povídání) a bude se mu to líbit, pošle mi jednostránkový scénář, aby si mě vyzkoušel. Dal jsem do toho všechno, Fransovi se to líbilo, poslal mi scénář a mně začal rok tvrdé kačeří školy. Dneska mi to myslím už jakž takž jde, Frans mi do toho červenou tužkou zasahuje daleko daleko míň než v začátcích. U posledního komiksu už ani žádnou připomínku neměl.
Tak to ti opravdu upřímně přeji, ale i závidím. Samozřejmě gratuluji k tomuto úspěchu. Dane, pojďme se vrátit k nám domů. Bydlíme asi 200 metrů od sebe, a tak logicky o sobě víme a nejde aby mi uniklo, že učíš děti kreslit v Základní umělecké škole Járy Cimrmana Františkovy Lázně. Co přesně učíš, jak staré děti a jak ti to jde?
Učím tam animovaný film, takže děcka u mě objevují kouzlo loutkové a kreslené animace, vyprávění příběhu, základy filmové řeči atd. Ale letos to tam balím, protože se chci víc věnovat kreslení a natáčení videí pro svoji YouTube stoku. Škola bohužel zabírá hromady času a je na ní přicucnuté ohromné byrokratické a administrativní klíště.
Náš čas na rozhovor se chýlí ke konci, takže už jen dotaz – co chystáš, co máš v plánu, na co se těšíš nebo co bys chtěl uskutečnit a jen si na to ještě nenašel odvahu?
Plánuju si teď trochu odpočinout, tenhle rok byl velmi náročný a za vraty už číhá vánoční cirkus, tak zkusím využít podzimu k podzimnímu vyflákání. Možná se budu dívat na filmy a seriály, možná si budu číst, chodit na houby… Ech, co to melu! Budu si hlavně kreslit!
Děkuji za rozhovor.
Mirek Vostrý