A jak na natáčení vzpomínají někteří kreslíři?
Vít Olmer mě požádal, zda by mohl přijet natáčet ke mně do ateliéru. Bohužel, žádný ateliér nemám, pracuji z domova, z obýváku. Navrhnul jsem setkat se v nějaké příjemné kavárně či restauraci. To se ukázalo jako problém. V restauraci natáčet nechtěl, tam prý už natáčel s jiným kreslířem a nechce, aby byl celý film z prostředí hospod. Napadla mě spásná myšlenka. Když jsem zakladatel časopisu Tapír, co kdybychom se sešli v Praze v ZOO u výběhu Tapíra? Olmer byl nápadem nadšený. Zařídil povolení natáčet v ZOO, a tak jsme se setkali u Tapíra. Tapíra ale natáčení nezajímalo a odmítl nám pózovat, jak pan Olmer píská. Ošetřovatelé ho dlouho lákali na různé oblíbené jídlo, ale neúspěšně. Tapír se k nám neustále točil zády. Když už to ošetřovatelé vzdali se slovy „Ten už se ani kvůli jídlu neotočí, protože jsme ho přežrali“, tak se Tapír nakonec přece jen otočil. Kvůli tomu se rychle přerušilo natáčení a točily se záběry s Tapírem. Já byl v tu chvíli jen nějaký nezajímavý kreslíř (smích).
Mirek Vostrý
S Olmerem jsme se domluvili, že reportáž s mojí maličkostí nebudeme natáčet v mém ateliéru (protože popravdě ani ateliér moc nepoužívám, a kreslím na mém iPadu všude možně), ale že to natočíme venku, při malování mého streetartu. Zrovna jsem měl za úkol namalovat něco v Říčanech na nádraží, takže to byla jasná volba. Při domlouvání termínu to pro mě bylo jednoduché. Mělo se natáčet někdy kolem října a 12. října byl termín, kdy se mi měl narodit můj první potomek. Domluvili jsme se tedy na 5. říjnu, abych to stihl ještě před tím, než se spustí kolotoč práce, zakázek a hlavně čerstvého rodičovství… Nakonec se mi samozřejmě syn narodil předčasně, již 29. září, takže jsem natáčel ne zrovna vyspalý a hlavně nervózní (nejen z toho samotného natáčení, protože jsme velký trémista) ale i ze začínající nové životní etapy s malým Kiliánkem, který na mě doma čekal.
Roman Kelbich
Natáčeli jsme mimo jiné i u rybníka v Konopišti. Tam jsme natáčeli pomocí dronu, což jsem viděl prvně v životě. Olmer si vymyslel, že bude hezké, když budu kouřit doutník (což dělám krajně nerad) a natáčeli jsme to snad dvacetkrát. Dron kroužil nad zámkem a potom se vracel nade mě, jenže se měnilo počasí tak rychle, že slunce nebylo nikdy v celém záběru. Několikrát nám do slibného záběru vnikli kolemjdoucí čumilové a nakonec si to na přilehlou loučku přihasil traktor. Měl jsem ten doutník jen jeden a musel jsem si ho tedy šetřit, než to natočíme. No a ve finále, když už všechno vypadalo, že to konečně klapne, tak mi při tom dlouhém záběru ten doutník v hubě chcíp…
Sidonius Jiro
Ateliér ani chalupu nemám, buřinku nenosím, streetart nedělám, zaměstnání mám z filmového pohledu nezajímavé… tak když jsem ten politickej satirik, tak bychom to mohli natočit v parlamentu. Jenže tam nás nepustí ani když jsme se v předstihu objednali. To jsme samozřejmě věděli dopředu, ale měl jsem prý hrát překvapeného. Já a něco hrát. To ještě nevěděli, s kým mají tu čest. Zkusil jsem podle Cimrmanových zásad zahrát překvapení cukáním ramen.
Potom jsme šli do studia se zeleným pozadím. Svlékl jsem bundu a kameraman se zhrozil. Měl jsem totiž proužkovanou košili, která bohužel s televizní kamerou interferuje a dělá divoké moaré. Co prý mám pod ní. Bílé triko. To taky nepůjde. Tak mám ještě v batohu sežmoulaný starý svetr. Ten sice také kolidoval, ale jen s módními trendy, takže cajk. Vlezli jsme do místnosti, kde se točí Události. Velká zelená místnost bez jakéhokoli opěrného bodu. Postavili mě na místo a řekli, že se nesmím nikam pohnout. Po první otázce jsem udělal půlkrok stranou a ocitl jsem se mimo záběr kamery pro detaily. Naštěstí mají pro taková jelita vychytávku. Na podlahu mi dali malou značku, kterou jsem nesměl opustit. Bohužel polovinu mé, nijak velké a už tak přítomností kamery snížené, mozkové kapacity zaneprázdnilo soustředění se, abych se nepohnul ze značky. Nakonec to nějak dopadlo.
Marek Simon
