NEJZDRAVĚJŠÍ WEB V ČR – 0 % tuku, 0 % cukru, 0 % koronaviru, 100 % humoru

Rozhovor: Jiří Riki Řeháček

Jiří Riki Řeháček - kreslíř, humorista, novinář a skaut. Člen Klubu kreslířů a humoristů s jehož vtipy se můžete setkat jak zde na tomto webu, tak v našem humoristickém magazínu Tapír.

Jak si se dostal ke kreslení? 

Taťka byl výtvarník, loutkoherec, novinář a spisovatel, a tak není nic zvláštního, že moje první seznámení s tužkou a kresbou bylo už ve třech letech. Snažil jsem se kreslit vše, co jsem kolem sebe viděl. Pak jsem absolvoval devět let Lidovou školu umění v Teplicích a v Ústí nad Labem. Tady se o mě starali vynikající malíři Zdeněk Veselí, Václav Šavel, otec a pak i syn Karlové Kupkovi.

A proč sis nezvolil nějakou uměleckou školu?

Zvolil jsem si ji, ale byl jsem bez nároku. V patnácti jsem udělal talentové zkoušky na brněnskou výtvarku, ale vzhledem k tomu, že jsem měl špatný původ, tak jsem měl smůlu. V kádrových materiálech jsem měl v kolonce sociálního původu jízlivě napsáno, že jsem syn herce, a tak jsem měl utrum. Tehdy totiž existovaly jen tři kvalitní sociální původy: dělnický, rolnický a pracující inteligence. Kdo měl v papírech něco jiného, znamenalo to, že je černá ovce. Místo vysněné výtvarné školy v Brně jsem se tedy vyučil typografem. Když potom na naši školu přišli vojáci z povolání dělat nábor a slíbili mi, že mi armáda umožní můj výtvarný talent rozvinout, neváhal jsem. Ono to pak sice dlouho bylo jinak, než jak mi zpívali, když ptáčka lapali, ale nakonec jsem se ke kultuře i malování přece jenom dostal.

Každý z nás, kreslířů, měl své idoly, své vzory. Kdo byl tvým vzorem, kdo ovlivnil tvůj styl kreslení?

Mě se vždy líbila jednoduchá kresba, bez kudrlinek, protože ta je nejhezčí a nejtěžší. Mými vzory byly a stále jsou Vladimír Jiránek a Miloš Nesvadba. Právě ta jejich jednoduchá všeinformující kresba je nepřekonatelná. Jiránkovy králíci nebo Nesvadbovy postavičky jsou něco jako mezi loutkáři postavičky Matěje Kopeckého, Jiřího Trnky nebo Josefa Skupy.
A ze současných kreslířů? Oslovuje mě kresba Jana Tatarky, Romana Gadase, Pavla Raka, Vladimíra Balcara, Mirka Vostrého, Bohumila Jůzy a mezi mé favority patří stoprocentně Miloslav Martenek, od kterého mám doma tři vtipy na zdi.

Tak to mě těší, že mezi tvými vzory jsem i já. Jirko, ty jsi velice plodný autor. Vtipy chrlíš jak na běžícím pásu. Kde bereš tolik námětů?

Ono se to takhle nedá říct. Někdy se daří, jindy ne. Jsem neustále mezi lidmi, a ti mi dodávají svým povídáním a jednáním i náměty pro satiru, spoustu věcí mě napadne, když si otevřu noviny nebo nějaké webovky. Vzhledem k tomu, že takových osmdesát i více procent je u mě aktuální politická nebo společenská satira, tak mnohé vtipy nemají velkou životnost. Je to okamžitý nápad, který hodím na papír a po půl roce mu lidé už nerozumí. Přesto jsou i vtipy, které přežily skoro půlstoletí, ale těch je poskromnu.

A který?

To jsem byl ještě záklaďák, na vojně (1976) a později také vyšel ve vojenském periodiku. Kreslený vtip: Stojí mladý voják před lékařem a radostně říká: „Už nemám, pane doktore, deprese. Nadřízený mi to zakázal.“ Doktor, typický civilista, se musí opřít o roh desky stolu a nechápavě kouká s otevřenou pusou.
Ten mi před lety připomněl jeden novinář, že právě tento vtip ho držel nad vodou během základní vojenské služby a provází ho dodnes, když prožívá absurdity.

Za jakých okolností tvoje vojenské vtipy vznikaly?

Porady, porady a zase porady. Nevím, jak je to v armádě dnes, ale když jsem tam byl já v letech 1976 až 1997, pořád jsme jezdili na porady. Obzvlášť politická školení z dob minulého režimu stála za to. Vůbec mě to nebavilo, sedával jsem s kamarády v posledních lavicích a hráli jsme piškvorky, kryti zády uvědomělejších kolegů. Když jsme se neměli za koho schovat, snažili jsme se vzbudit dojem, že dáváme pozor a něco si zapisujeme, ale duchem jsme byli mimo. Jednoho dne roku 1980 zase v lavicích zívalo třicet otrávených lidí, kteří se sjeli ze všech koutů, aby si poslechli samomluvu nějakého šášuly. Tu do učebny vstoupil tlusťoučký soudruh. Zaujal své místo za řečnickým pultíkem, ale místo aby za ním stál, lehl si na něj břichem. A pronesl: „Položme se na otázku…“ V tom okamžiku pro mě ta jeho otázka měla čtyřky prsa a on se na ní spokojeně rozvaloval. Vzal jsem tužku a už jsem kreslil.
Pozn. Redakce: V galerii pod rozhovorem najdete ukázku vtipů z dob vojenské služby (prvních 6)

U svého jména píšeš zkratku RIKI. Co to znamená?

To je můj osud. Po roce 1972 jsem stále skautoval, v ilegalitě, a už se klukům nezdála moje předcházející klučičí přezdívka Řechtačka, a tak inspirováni Knihou džunglí od R. Kiplinga, mě pojmenovali Riki (promykovitá šelma), ochránce dětí před nebezpečím, dokonce před jedovatými hady… Svou přezdívku jsem si začal psát i do jména, a tak se stalo, že i mnohé oficiální dokumenty jsou podepsány Jiří Riki Řeháček. V minulosti moje mnohé vtipy byly podepsány jen -riki-, stejně tak i moje novinové články. Nakonec to dopadlo tak, že mnozí ani nevěděli (dodnes neví), jak se skutečně jmenuji, byl jsem a jsem pro ně Riki. Řeháčků je mnoho, ale Riki jsem jediný.

A stále jsi aktivní skaut?

Jsem skaut, jako můj taťka, mamka, ale i děda, který byl ve skautingu od roku 1913. V naší rodině je to jednoduché, protože heslo „Skautem jednou – skautem navždy“ je naším rodinným krédem. Kromě toho jsem jeden z těch, kteří na Táborsku pořádají Bambi – největší regionální přehlídku volnočasových aktivit dětí a mládeže na Táborsku a Soběslavsku. Kromě toho se snažím děti a mládež upoutat k malým časopisům a k našemu krásnému českému jazyku. Vedl jsem je nejen ve skautu, ale i v Domě dětí a mládeže Tábor, na CVVZ, tematických workshopech, soutěži školních a klubových časopisů a novin Jihočeského kraje, sepsal jsem také několik publikací pod stejným titulem Můj malý časopis apod.

Kdy tvé kreslení pro radost přerostlo v regulérní spolupráci s novinami?

Já jsem vždycky kreslil vtipy jen pro radost. Neměl jsem ambice, abych je někde zveřejňoval. Ale pravda je, že se postupem času i mezi vojenskými novináři rozšířila zvěst, že v armádě existuje kreslíř vtipů Riki. V roce 1983 se mi ozvali z příbramských vojenských novin a řekli bodře: „Hele, ty furt něco maluješ, pošli nám taky.“ Když jsem poslal, opět se bodře ozvali: „Nám se to líbí, je to jiný než od našich stálých kreslířů. Můžeme to otisknout?“ „Jasně.“ A najednou mi přišel honorář. Bylo na svačinku a na cigárka. Tím mě to začalo bavit ještě víc a s chutí jsem zásoboval i Obranu lidu, Bojovou zástavu, Letectví, zkrátka v určitém období nebylo vojenských novin, kde bych nevycházel.

Měl jsi kvůli vtipům někdy průšvih?

Ale jo. Třeba na jednom politickém školení se kresbička dostala až do předních lavic. Nějaký trouba, který seděl vedle toho kecajícího, si všiml, že mezi posluchači jede papír a všichni se tlumeně řehtají. Okamžitě po něm sáhl a zařval: „Kdo to namaloval?“ Postavil jsem se. Trouba se na mě podíval: „Jó, Řeháček, dobře, ten nás reprezentuje v tisku.“

To přece není průšvih…

Taky jsem si to myslel. Jenomže sotva školení skončilo, trouba si na mě šel stěžovat k veliteli brigády. Přišel jsem o chystanou odměnu a dostal jsem vynadáno z nejvyšších míst. Tehdy to bylo bez honoráře.

Náš čas na rozhovor se chýlí ke konci, takže už jen dotaz – co chystáš, co máš v plánu, na co se těšíš nebo co bys, chtěl uskutečnit a jen si na to ještě nenašel odvahu?

Zajímavá otázka, ale musím přiznat, že moje dětské sny jsem si vyplnil, a tak si nyní jen tak čmárám, mám to jako autoterapii, jako ventil pohledů a názorů dění kolem sebe. Ve třinácti jsem chtěl vlastnit periodikum, podařilo se. Chtěl jsem malovat a studovat. Sice vzhledem k režimu a špatnému původu jsem nemohl, ale tak jsem začal s kreslenou satirou a dopisováním do novin. Bylo vše těžší, ale nikdy jsem se nedal odradit. Nakonec jsem i dálkově vystudoval. Měl jsem a stále mám kolem sebe nemálo výborných lidí, kamarádů a přátel. Jsem rád na světě, mám rád lidi i s jejich přednostmi i chybami.

Děkuji za rozhovor
Mirek Vostrý
Na rozhovoru spolupracovalo i ANNO JČR

Sdílet:

Share on facebook
Share on pinterest
Share on email
Share on whatsapp

Chceš víc humoru?

Máš rád humor a chceš ho dostávat až do schránky? Předplať si náš humoristický časopis Tapír