NEJZDRAVĚJŠÍ WEB V ČR – 0 % tuku, 0 % cukru, 0 % koronaviru, 100 % humoru

Rozhovor: František Žigrai

František Žigrai - kreslíř a humorista z Mostu. Říká o sobě: Pastelky jsem vzal poprvé do ruky, dle hodnověrného svědectví, v devíti měsících. A všechny jsem je ožužlal.

Ahoj Franto. Ty jsi v tapíří smečce asi rok pokud se nepletu a hned ses stal velice aktivním a platným členem. Nedávno jsi dokonce zařídil mini galerii v jedné pizzerii v Mostě. Přibliž nám to prosím?

Asi neřeknu nic nového, ale mám rád kreslený humor, už od malička. A když se naskytla příležitost, okamžitě jsem dostal nápad využít tu prázdnou, studenou bílou zeď v pizzerii. Protože jsem hodně dlouho kreslil vtipy do šuplíku, a z toho šuplíku většinou do koše, dá se říci, že mám sakra velkej absťák. Vtipů postupně přibývá a každá příležitost se musí využít. A já byl vždy šašek a k šaškování patří předvádění. Kdyby nebyla Malá Galerie kresleného humoru v pizzerii Pizza Classic Most, Víta Nejedlého 1186, byla by určitě někde jinde.

Říkáš, že kreslíš už dlouho a většinou jen tzv. do šuplíku. Jak tedy vlastně dlouho kreslíš? Myslím, od kdy se snažíš o kreslený humor. A je náš časopis Tapír tvojí první příležitostí, kde můžeš prezentovat svou tvorbu veřejně?

Jeden z prvních , možná úplně první kreslený vtip si pamatuji. Zlomená sirka s berličkami před domovem důchodců. Bylo mi osm až deset. A babičce se vůbec nelíbil. Když mi bylo asi dvacet let, utekl mi těsně Dikobraz. Moje kresby viděl pan Bubla, mostecký kreslíř který tehdy do Dikobrazu kreslil. Měl jsem tam něco poslat, že jim o mě řekne. A já se na to tehdy vybodnul. Život je o promarněných okamžicích. Pár obrázků jsem měl i v občasníku “Otevři oči”, ale, to už je taky dvacet let. No a jednoho dne jsme byly nakupoval v Chomutově a já tam mezi časopisy narazil na Tapíra. Z toho překvapení jsem byl tak nadšen, že něco existuje, že jsem vytáhnul ze šuplíku barvičky a čtvrtky, které jsem měl vždy po ruce, a začal kreslit. No a tady mě máte.

Můžeš být v klidu, ani já nestihl Dikobraz. Když má tvorba už měla nějakou přijatelnou kvalitu, Dikobraz již neexistoval. Vím o tobě, že jsi barvoslepý. To je pro kreslíře, který pracuje s barvou, dost velký problém. Jak se zdá, tebe to moc neovlivňuje, protože tvé vtipy hýří barvami a máš je správně, tzn. tráva je zelená, nebe modré. Jak tento hendikep řešíš a jak se ti s tím pracuje?

To je moje tajná zbraň. Když obrázek vybarvuji použiju kouzelnou formulku. Vypadá to asi takhle: “Soničko máš minutku?” (Sonička je manželka Františka / pozn. redakce) A obvykle následuje něco jako, “tu pizzu máš zelenou”. I když pravdou je, že základní barvy, modrá, žlutá, červená a tak, dávám celkem v pohodě. Ale pak jsou barvy co jsou pro mě zákeřné, taková fialová, je pro mě modrá a podobně. A jak z toho ven? No, na “akrilkách” je to napsané, dokonce v několika jazycích a program, který ke kreslení používám, je ke mně hodný, je tam hezky napsáno “neonová” nebo “ledová modř” a tak. S pastelkami je to trochu komplikovanější. Posledně se mi z krabičky vysypaly a to si můžu jít rovnou koupit nové. Prostě si pamatuji, kde která barva leží.

Takže někdy se tvé kreslení stává adrenalinovou záležitostí 🙂 Vím o tobě i to, že tvým velkým přáním je létání. Co přesně tím myslíš? Chceš řídit letadlo, balón, nebo se jen tak nechat unášet vzduchem jako spoluletec?

Já a výšky nejsme kamarádi, štafle a žárovka je pro mě nervy drásající boj. A musím se přiznat, že jsem nikdy v ničem, co se dokáže odlepit od země, nebyl. Teda ve chvíli, kdy si to NĚCO plachtilo vzduchem. Ale přesto mě to nějakým zvláštním způsobem láka. Třeba taková vzducholoď. Žádné frrr, ale letět krásně a důstojně. Asi napíšu Ježíškovi.

Tak to máme stejný problém. Já se také bojím výšek. Jednou ses zmínil, že jsi vážně nemocen, že ti manželka diagnostikovala Da Vinciho syndrom. Co si pod tím máme představit?

O Da Vincim se traduje, že měl spoustu nápadů, ale nic pořádně nedotáhnul do konce. Dokonce, když jsme u toho, ani Mona Lisa není dokončená. Někde jsem to četl, ale znáte lidi. No a já jsem to musel někde chytit. Mraky nápadů a všechny do jednoho jsou, jak jinak, naprosto úžasné a nic. V hlavě, na různých papírkách a taky v počítači mám tolik nápadů, že i kdyby mi zamrznul mozek, mám pořád z čeho brát. Jenom těch rychle načrtnutých vtipů co skladuji na stole a oni se nějakým kouzlem octnou v mém šupleti. Když jdu kreslit, tak ne abych hrábnul do šuplete, já si musím vymyslet něco nového. Takže až to jednou rozchodím, třeba konečně napíšu ten steampunkový román… No jo, vzducholodě 🙂
Dodatek: Teď mi Sonička připomněla, že jednu věc jsem přeci jen do konce dotáhnul. Kreslím vtipy do Tapíra.

Vraťme se ale zpět ke kreslení. Já, když jsem byl malej kluk, tak jsem byl využíván školou, abych kreslil do kronik, na nástěnky a posílali mě na různé výtvarné soutěže. Jak jsi to měl ty? Taky v tobě rozpoznali talent na kreslení a využívali tvých schopností?

U mě to bylo trochu jinak. Já byl spíš takový kreslící průserář. Jednou jsme měli nakreslit ruku. Tak jsem nakreslil ruku, na špalku, useknutou. Soudružka učitelka můj výkres roztrhala a musel jsem to nakreslit znovu. Karikatura soudruha fyzikáře na lavici pár spolužáků určitě pobavila, ale neměla dlouhého trvání. Někdo tu lavici dokonale očistil. Ještě si vzpomínám na kresbu celé třídy. Myslím, že nás bylo 32. A všichni se tam podepsali, měl jsem to dlouho schované. To, že umím kreslit, mi nikdy nepřišlo jako něco výjimečného. Považoval jsem to za věc normální, přirozenou. Spíš mě překvapovalo, když někdo kreslit neuměl, nějak jsem to nechápal, neumět něco tak jednoduchého.

Františku, náš čas na rozhovor se chýlí ke konci, takže už jen dotaz – co chystáš, co máš v plánu, na co se těšíš nebo co bys, kromě létání, chtěl uskutečnit a jen si na to ještě nenašel odvahu?

Určitě chci dělat takové vtipy nad kterými lidi vyprsknou smíchy a nejlépe si stříknou do textilu. Nebo se o to budu opravdu hodně snažit. A co chystám? Vzhledem k mé vážné chorobě, tomu zákeřnému Da Viciho syndromu, je toho opravdu hodně. Chci rozhýbat nějaké vtipy a ne, nebude to obyčejná animace. Nechte se překvapit. A taky mě láká komiks, samozřejmě srandovní komiks, žádní “MANI”. Nesmím zapomenout ani na psaní, to mě hodně baví. Akorát potřebuji mít po ruce korektorku. Už jsem se o ní zmínil? 🙂 To víte, Maďar a čeština.

Díky za rozhovor Franto a ať se daří.

Mirek Vostrý

Facobookové stránky autora: František Žigrai

Facebookové stránky Mini galerie Most: Galerie

Sdílet:

Share on facebook
Share on pinterest
Share on email
Share on whatsapp

Chceš víc humoru?

Máš rád humor a chceš ho dostávat až do schránky? Předplať si náš humoristický časopis Tapír