Jiří Suchý: Stupidní humor má právo na existenci, ale jsem rád, že ho nemusím dělat.
Legendární český divadelník, hudebník, textař, básník, skladatel, spisovatel, filmař, grafik, výtvarník a divadelní režisér je spoluzakladatelem Divadla Na zábradlí a zejména fenomenálního divadla Semafor. Vytvořil hodně přes tisíc písňových textů, z nichž celá řada v českém národě takřka zlidověla. Obdržel čestný doktorát na brněnské JAMU a mimo jiná ocenění byl v roce 2013 vyznamenán Řádem T. G. Masaryka.
Jako malý chlapec jste se s rodinou přestěhoval do Prahy. Jaká je vaše nejvýraznější vzpomínka na naši tehdejší předválečnou metropoli?
Dodnes si pamatuju pocity, které ve mně první dny v Praze vyvolaly. Byl to, kupodivu, semafor s malým „s“, to jsme v Klatovech neměli, pak má první jízda tramvají, policisté s bílými návleky na rukávech, kteří řídili dopravu, a večer množství neonů.
V mládí jste po nějaký čas pracoval jako grafi k v reklamních ateliérech. Jak vás po desetiletích oslovuje současná reklama?
Současná reklama je něco úplně jiného. Dneska se vyrábí pomocí počítače, kdežto já pracoval se štětečky a temperou. Všechno byla ruční práce. I písmo, které jsem se učil kreslit dva roky a zpočátku jsem ho nenáviděl a posléze jsem ho miloval. Dodnes se na svých grafických listech snažím, kde to jen trochu jde, zakomponovat písmo do kresby. Viz ukázka jedné z mých litografií. Po únorovém vítězství pracujícího lidu bylo slovo reklama zakázáno a muselo se říkat propagace. Čímž jsme se odlišili od prohnilého kapitalismu. Pak jsme se taky odlišili tím, že nebylo mnoho věcí k dostání, takže nebylo co propagovat.
Je možno se o vás dočíst, že jste dokonce jednu část svého života strávil v klášteře. Kdy to bylo a jak na tento „pobyt“ dnes vzpomínáte?
Pokud někde stojí, že jsem strávil kus života v klášteře, není to tak docela pravda. Pravda je, že v Praze na Spořilově byl klášter — vilka, kde žili tři františkáni, a protože jsem bydlel v sousedství, často mě zvali na kynuté povidlové knedlíky, které jsem miloval, a taky jsem tam chodil občas hrát kulečník. Řeholníkem jsem ale nebyl a část života jsem tam nestrávil. Část života jsem ale trávil ve Sv. Janu pod Skalou, ale to zase nebyl klášter. Byla to starobylá budova, která v 17. století patřila benediktýnskému řádu, ale pak to koupil Řád školských bratří a zařídil tam to, čemu se říkalo učitelský ústav — instituci pro budoucí učitele. A při učitelském ústavě zřídili takzvanou cvičnou školu. Na nás se právě učitelé učili učit. Protože tito budoucí učitelé učili pod dohledem jakési komise, která seděla za poslední řadou lavic, překonávali se v tom, aby jejich výuka byla co nejzábavnější, protože byli hodnoceni podle toho, jak uměli získat pozornost svých žáků. Bylo to tam fajn.
Spolu s Jiřím Šlitrem jste se stal zaklada telem divadla Semafor. Která hra, uvedená na jeho prknech, vám takzvaně nejvíce přirostla k srdci?
Těch her jsem napsal pro divadlo přes 130. Jsem totiž odporně pilnej. Písniček do nich jsem napsal přes 1400. Nejoceňovanější hrou bylo snad kabaretní představení Jonáš a tingltangl, nejúspěšnější byla Kytice, která v uplynulé sezóně absolvovala svou už 844. reprízu a i v předprodeji na příští sezónu vede. A která hra mi nejvíc přirostla k srdci? To nedokážu říct. Svým způsobem mi přirostly k srdci všechny, každá z jiného důvodu. Mým mazlíčkem je v poslední době muzikál Šest žen a taky revue Začalo to Vestpocketkou. V obou hraje místo herců Big Band Semafor, orchestr, který hraje divadlo. V tomto seskupení vynikajících jazzových hráčů nevystupuje herecký soubor, ale hudebníci. Zatímco Jitka Molavcová hraje na saxofon od nepaměti, já, abych se do tohoto spolku mohl počítat, jsem se naučil hrát na klarinet. Zdaleka nehraju tak, jako Felix Slováček mladší, který ve hře Šest žen hraje Jindřicha VIII.
Za svůj tvůrčí život jste napsal opravdu velké množství písňových textů. Který považujete za svůj největší hit?
Můj největší hit je zřejmě Pramínek vlasů. Na všech koncertech ho musím zpívat, ale nedá se nic dělat. Z písní, které jsme tvořili s Jiřím Šlitrem, je to nejspíš Tulipán, ačkoliv já mám radši naši píseň s podobnou tematikou — Jó, to jsem ještě žil.
Vaše píseň s vánoční tematikou a poetickým názvem Purpura časem zlidověla. Co se vám dnes vybaví při vzpomínce na vznik tohoto textu?
Při vzpomínce na vznik Purpury se mi vybaví jenom to, že jsme ji s Jiřím Šlitrem skládali v srpnu, aby stačila do Vánoc vyjít a být na pultech. A že bylo horko. Rok nato jsme se pokusili Purpuře konkurovat a složili jsme deset dalších vánočních písní, ale Purpuru nepřeválcovala ani jedna. A přitom mezi těmi deseti byly i některé písně velmi zdařilé, které dodnes zní o Vánocích v Semaforu. Stříbrná tramvaj, Vánoční pohlednice, Nový nájemník…
Vedle své divadelní činnosti a dalších uměleckých aktivit jste široké veřejnosti znám též jako osobitý výtvarník. Věnujete se také kreslenému humoru?
Dneska ne. V minulosti jsem udělal pár vtipů do Dikobrazu. Šéfredaktor Jindřich Bešta se mě tehdy ujal, aby mi pomohl proti nepřízni komunistické strany, která zmíněný časopis vydávala. Nepochodil. Hnali mě hned po několika málo číslech.
Existuje něco, co jste ve svém životě stále odkládal, nikdy jste se k tomu nedostal a ještě byste se tomu rád věnoval?
Myslím, že jsem zkusil všechno, co jsem zkusit chtěl. Občas něco z toho mělo úspěch, řadu věcí jsem rozumně včas opustil.
Máte celou řadu fanoušků, kteří milují, ať už v textech vašich divadelních her či v textech vašich písní, váš příslovečný smysl pro humor. Jaký humor milujete vy a co nebo kdo vás vždy spolehlivě rozesměje?
Ve hře Šest žen říká jeden z účinkujících divákům, že je plná tak jemného humoru, že ho diváci možná ani nepostřehnou. Naštěstí ho diváci postřehnou, a smích zní od začátku hry do konce. Utne až při nádherné monumentální finálové písni, kterou pro nás složil His Majesty Henry VIII. Tedy nesložil ji přímo pro nás, ale já mu ji otextoval. Ta dokáže ještě po pěti stech letech nadšeně roztleskat publikum. Takže mám rád humor jemnějšího kalibru a rozřehtané hlediště mě utvrzuje, že má pořád ještě vděčné konzumenty. Rád se obejdu bez módních vulgarit.
Působíte dojmem člověka ve výborné kondici, neustále sršícího humorem a energií. Prozradíte nám svůj recept, jak vyhrávat boj se stárnutím?
To vám, žel, prozradit nemůžu — ne, že bych si chránil své know how, ale protože já se stárnutím nebojuju, takže není co vyhrávat. Já to nechávám tak, jak to přichází samo.
Děkuji za rozhovor.
Text Sidonius Jiro
Foto Dušan Dostál, Irena Zlámalová
