Před sto lety se Švejk jako “úřední blb” rozhodl čelit válečné mašinerii.
Josef Švejk, hrdina satirického a protiválečného románu Jaroslava Haška, je světově známou postavou. Jde o příběhy zdánlivě prostoduchého člověka, který se po svém vyrovnává s chaosem a necitelností válečné doby. První díl Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války vyšel před 100 lety, 14. března 1921.
MÁLO ZNÁMÝ DRUH VOJSKA Z OBDOBÍ 1. SVĚT. VÁLKY
RYCHLOSPOJKY
V 1. světové válce, jež se vyznačovala používáním mnoha druhů nových zbraní, ba i vojsk, se ukázalo v novém světle býti pravdou staré vojenské pořekadlo, že kde není spojení, není velení. Už přestával, coby spojka, dostačovat starý dobrý ordonanc typu dobrého vojáka Švejka a na válečnou scénu se protlačoval nový typ spojení, a to pomocí rychlospojek. Pro tento účel byly v c. k. rakousko-uherské armádě verbovány do jejích šiků vznětlivé ženy z řad manželek šarží. Tyto energické ženy, sloužící u rakousko-uherských batalionů na pozicích rychlospojek, byly poté udivenými nepřátelskými důstojníky sledovány triedry při svých rychlých spojovacích manévrech, zvaných žíznivé čáry, kterak se bleskurychle s depešemi v rukou pohybují mezi štábem a zákopy v slušivých polních uniformách a sportovních vojenských bagančatech a s pověstnou nepřehlédnutelnou sirkou u prdele.
Plně soustředěná c. k. rakousko-uherská rychlospojka při výkonu bojové činnosti, těsně po zapálení pohonné jednotky.
MÁLO ZNÁMÁ ZBRAŇ Z OBDOBÍ 1. SVĚT. VÁLKY
BORVANI
Bojoví vorvani, zkráceně nazývaní borvani, byli vybíráni vojenskou odvodovou komisí, sídlící v Boce Kotorské, z řad velryb, odsouzených ke zpracování v rakouských rybích konzervárnách, čímž jim byla dávána příležitost k přežití a vyznamenání se na moři válečném. Tito kytovci, loajální císaři pánu a jeho rodině, byli vycvičeni na plech námořními důstojníky, kteří byli také stále na plech. Po tomto výcviku se z nich stávala plecholačná monstra, jež nenechala na pokoji žádnou nepřátelskou ponorku. Bojoví vorvani se dokázali k vyhlédnutým a vyčichaným ponorkám nenápadně přibližovat až na vzdálenost 8 centimetrů a poté ponorky, zaměstnané kratochvilným pozorováním velrybích vodotrysků, bez skrupulí s vojenskou neúprosností schlamstnout a strávit. Za pět schlamstnutých ponorek bývali bojoví vorvani odměňováni pochvalou před naplutou jednotkou a za šest dokonce zlatými vorvaními hodinkami s vodotryskem. 
Bojový vorvaň těsně před devastujícím útokem na nepřátelskou ponorku. V takových chvílích obvykle tento bojovník s inertním výrazem ladil žaludeční šťávy.
Autor: Sidonius Jiro
TAPÍROVO ZAMYŠLENÍ
První světovou válku vnímáme s milým úsměvem, protože máme zafixovanou osobu Josefa Švejka. A ten film byl vlastně docela sranda, ne? Ne, nebojte se, nebudeme tu líčit hrůzy dusivého plynu v zákopech či válečná pole plná prvních monstrózních tanků. Zůstaneme věrni naší roztomile zprofanované povaze „švejkování“. Protože jen díky tomu se dají takové věci přežít se zachováním zdravého rozumu. Rozhodně se o válce v chytrých knihách dozvíte, kolik bylo zapojeno mocností, kolik lidí padlo na té které straně, ale víte například to, že po 1. světové válce bylo v Německu tak málo mužů, že jen jedna ze tří žen by našla manžela? A asi to nebylo zrovna dáno vybíravostí žen. Možná se dozvíte, že nejmladšímu vojákovi, který ve vojsku sloužil během první světové války, bylo osm let. Hrozná představa. Ale víte, že bylo spoustu nábojů vystříleno z kulometů jen proto, aby
si vojáci na horké hlavni zbraně mohli uvařit vodu na čaj? Jak by se na to asi koukali naši současní velitelé? A jak by se to vykázalo? Už vidím tu situaci: velitel s notnou dávkou „švejkovství“ hlásí v pozoru svému nadřízenému: „Pane veliteli, náboje do kulometu nám sice došly, ale zato vás mohu pozvat na ranní šálek čaje…“
Autor: Milan KAT Veselý
