PROCITNUTÍ
V jedné ledabylé obci, ležící přímo na ráně, bydlel tuplovaný inženýr, bakalář a diplomovaný specialista, no, prostě moc chytrý pán, nějaký inženýr, docent Suchopár, kandidát věd. Měl tam v té obci postavené takové pěkné rodinné akvárium a tam tedy přebýval. Všichni se divili, proč takováto kapacita bydlí zrovinka v akváriu, ale když oni ho potom viděli, tak jim to bylo jasné. Už jenom ten jeho nos. On to snad ani nebyl nos, on to byl vlastně přirozený šnorchl. A blány měl, že mu až lezly z holínek.
A tento Suchopár, jak byl fajnový člověk, tak měl i fajnový flek. Pracoval totiž v Národním filatelistickém ústavu v odělení zbrusu nových známek. Od rána od šesti tam osm hodin nůžtičkami vystřihoval takové ty zoubky, co jsou kolem dokola známek. Kolikrát obstříhal za šichtu i dvě a někdy, když zrovna neměl den blbec ,tak i tři, vyjimečně i jednu.
A tak to šlo den za dnem, týden za týdnem a asi po třiceti letech se Suchopár zfamfrněl do babičky jednoho svého kolegy, která tančila v jednom nočním podniku u tyče. A začal dělat kraviny. Aby se jí jako tak nějak zalíbil, tak se rozhodl, že jí postaví na břehu Bajkalského jezera obludný terminál, jelikož bába ho rajcovala jako nikdo.
Šel tedy do banky, že si na to jako půjčí. Nějaký jako úvěr. Že si vezme. A kolikpak byste na to tak jako chtěl? Ptali se ho ti poskoci v bance. Suchopár přemýšlel a pak povídá: Co? A oni: No… kolikpak byste potřeboval půjčit? Ahá! Povídá tajemně Suchopár. Ahááá! A oni: No,tak… kolik? A Suchopár: Nó… A oni: Nó? A Suchopár: No… A oni: Nó?! A tak to šlo celé odpoledne: No? Nó… Nó?!
No… Nóó?!!! No, no, no… No a ve třičtvrtě na pět se konečně vyžvýkl. Prý: Nó… no, já myslim… ták… třiii… dvě! Dvě stovky, hhh? Co? Tak s ním baňkaři sepsali takový jako úpis, že mu jako půjčují nějakých dobrých dvě kilča a za to, že jim bude čtyřicet let splácet šest set osmdesát tisíc a hned mu na kase vyplatili na ruku devadesát babek, jelikož si hned rovnou strhli poplatek za půjčku.
Suchopár, jakmile dostal šlupky na dřevo, okamžitě rozjel akci. Ihned najal grupu tří, čtyř Ukrajinců, koupil cihly, nějakou tu maltu, před očima už viděl glajchu a rozjel stavbu. Ukrajinci makali jako vzteklí, terminál rostl jako z vody a neuteklo ani šest minut a došly jim cihly. Ciiihlyyyy! Řvali východňáři, ale žádné už nebyly, protože Suchopár přepískl úvěr. Byla to prekérní situace.. No… prekérní, to je slabý slovo. Suchopár byl úplně v řiti. Na jedné straně umíral láskou a v prsou mu škubala obří touha vykonat proto takový heroický čin, že všichni padnou na držky a na druhé straně ho tlačila banka, aby splácel.
Naštěstí zasáhl prst Boží. Jeden večer sebou bába u tyče nějak divně škubla a zesnula. Suchopár po pohřbu vystřízlivěl a uviděl jaký byl neskutečný vůl. A začal uvažovat racionálně. Rozprodal Ukrajince na maso, za utržené peníze koupil zlatou barvu, natřel všech jedenáct cihel,co měl, nazlato a zacpal s nimi bance chřtán. Pak se pokorně vrátil do filatelistického ústavu, kde už ho sice nevzali zpátky na zoubky, ale doklepal to tam jako smolič rubových lepů a do smrti se vyhýbal tyčím, neboť jej život naučil, že co se tyče týče, to je vždycky v ..če.
Píše a kreslí: Sidonius Jiro
