NEJZDRAVĚJŠÍ WEB V ČR – 0 % tuku, 0 % cukru, 0 % koronaviru, 100 % humoru

Vlasta Švejdová: Můj humor byl vždy laskavý a vlídný.

// narozena 22. 7. 1946 v Brně
// vystudovala uměleckoprůmyslovou školu, obor tvorba loutek a hraček v ateliéru u prof. Karla Langra
// byla kmenovou autorkou časopisu Dikobraz
// v osmdesátých letech spolupracovala s Filmovým studiem Barrandov
// držitelka ceny Pohádkový zvoneček

Vlasta Švejdová

Precizní autorský rukopis jedné z našich nejznámějších ilustrátorek pro děti je téměř pro každého jasně rozpoznatelný. Její pera a štětce daly výtvarnou podobu nejen mnoha knihám a leporelům, ale i slabikářům, čítankám, kalendářům či kresleným vtipům. Maluje i obrazy, na nichž nejčastěji zobrazuje ženu jako krajinu. Vlasta Švejdová je laskavou a šarmantní dámou, která dokáže život kolem nás vystihnout s poetikou, která uchvátí.

Vaše tvorba „poznamenala“ již třetí generaci dětí. Jak podle vás obstojí u dnešních dětí knížka v konkurenci mobilů, počítačových her, tabletů a dalších podobných lákadel?
Podle mé osobní zkušenosti – mám vnoučata i pravnoučata – zvládají dnešní děti bez problémů obojí. Jsou schopné jednou rukou ovládat mobil a druhou listovat v knize. Jsem však přesvědčena, že u nejmenších dětí je kniha jako taková naprosto nezastupitelná. Moderní média jsou pro ně strašně rychlá, děti se rády na obsah soustředí a vnímají jej svým tempem, a to jim přehrávající se video neumožní.
Pokusila byste se vystihnout nějaký prvek, který v současné dětské ilustraci nemůže chybět?
Barevnost. Vše, co je dětem nabízeno v oblasti pohádek, filmů, hraček či loutek, je krásně barevné. Já jsem vyrostla na Špalíčku Mikoláše Alše, ten byl černobílý, ale bylo pro mě úžasné listovat si v něm a prohlížet si obrázky. Dnešní děti ale vyžadují barvu.
Výtvarnou tvorbou se profesionálně zabýváte celý život. Napadlo vás někdy, že byste mohla dělat něco jiného?
Díky Bohu jsem nemusela nikdy hledat někde jinde. V počátcích jsem byla krátce zaměstnána v propagaci brněnské Zbrojovky, ale stejně jsem se postupem času stala dětskou ilustrátorkou.
Opravdu si nedokážu představit, že tak laskavá a vlídná žena jako vy propaguje zbraně…
Však jsem také byla vedením napomínána, že moje obrázky jsou příliš komické a takhle správný zbrojovák nevypadá. A právě toto mě tehdy přivedlo k tomu, že jsem začala dělat kreslený humor.
A v oblasti kresleného humoru jste se v sedmdesátých letech stala kmenovou autorkou legendárního Dikobrazu. Bylo těžké se prosadit mezi zavedenými kreslíři?
Zvláštní smysl pro humor jsem měla v sobě odjakživa. Pamatuji si, že jsem jednou jako studentka jela tramvají a napadl mě vtip, kterému jsem se musela tak intenzivně smát, že jsem raději vystoupila, aby si spolucestující nezačali ťukat na čelo. Můj humor však byl vždy laskavý a vlídný. Jednoho dne jsem zkusila poslat pár kreseb do Dikobrazu a už mě to nepustilo a oni nepustili mě. Se svým stylem a zaměřením na děti, ženy a rodinu jsem tam v té době chyběla, takže cesta mezi kmenové autory byla poměrně rychlá. Tuto pozici jsem ocenila i jako matka malých dětí. Nemusela jsem je posílat do jeslí a jiných zařízení, mohla jsem být s nimi a přitom malovat.
Věnujete se kreslenému humoru ještě dnes?
Trošku se začínám vracet, ale jen okrajově. Navázala jsem spolupráci s Tapírem, kde by se měl v každém čísle alespoň jeden můj vtip objevit.
Jste věřící člověk. Jak se víra promítá do vaší tvorby?
Jako křesťanka jsem se rozhodla, že nikdy nebudu dělat nic, co by lidi zarmoutilo či je nějak zatížilo. Domnívám se, že cesta životem není vůbec jednoduchá a každý má svých problémů dost. Mým úkolem, alespoň jak to já cítím, je dávat určitou naději a radost i v ilustraci.
Které z vašich knih si ceníte nejvíce?
Hodně pro mě znamenalo porevoluční vydání Karafi átových Broučků, které přede mnou ilustrovalo několik výtvarníků včetně mistra Jiřího Trnky. Zde jsem mohla poprvé namalovat broučky, jak se modlí. Toto bylo předchozích padesát let za německé okupace a  komunistického režimu zakázáno, přestože modlitby v textu být mohly. Velmi jsem se radovala z toho, že mohu pojmout ilustraci tak, jak ji zamýšlel pan Karafiát.
Skoro celý život jste prožila v samotném centru Brna, nyní jste se přestěhovala na okraj města. Nechybí vám bezprostřední blízkost starých památek, kaváren, galerií a lidského mumraje?
Kavárenský typ jsem nikdy nebyla, galerie mi trochu chybí, ale nejvíce mi chybí ten lidský mumraj. Dokonce nemám ráda, když jdu městem a v ulicích je málo lidí. Je to pro mě velká inspirace. Ale není pro mě problém si do centra zajet a pak se večer vrátit spokojená domů. Tady zase oceňuji klid a pohled z okna do korun stromů. Žije se mi tu dobře a říkám si, že takovéto prostředí k mé životní etapě patří.
Jak intenzivně pracujete a co je nyní těžištěm vaší tvorby?
Maluji každý den. V poslední době jsem v poměrně rychlém sledu ilustrovala několik knih, což mě dost „vyšťavilo“. Setkala jsem se však s jedním galeristou, který mi řekl, že budu dělat litografi i. Nejdříve jsem ztuhla, protože jsem o této technice nevěděla skoro nic. Přinesl mi domů kámen, okolo kterého jsem asi měsíc jen chodila, než jsem se odhodlala na něj něco nakreslit. A nyní už je hotových několik litografií.
Zdědily po vás děti výtvarné nadání?
Mám dvě dcery a dva syny. Výtvarný talent mají všechny mé děti, ale na profesionální dráhu se dali jen kluci, kteří jsou již známými umělci.
Na čem nyní pracujete a na co se těšíte?
Teď se těším, že pojedu na Vysočinu a užiji si dětí a vnoučat. Novou knihu aktuálně nechystám, chci se věnovat volné tvorbě a litografiím, cítím, že je na to nejvyšší čas. Radost mi dělá každý den, kdy zvládnu vše, tak jak mám, nikdo z blízkých není nemocný a ještě se cítím jakž takž dobře.

Rozhovor připravil: Michal Tlapa, foto archiv V. Š.

Sdílet:

Share on facebook
Share on pinterest
Share on email
Share on whatsapp

Chceš víc humoru?

Máš rád humor a chceš ho dostávat až do schránky? Předplať si náš humoristický časopis Tapír