PRACOVNÍ ÚRAZ
Takhle za městem, jak se jede na Strupčice, stojí pár baráků a tam se odjakživa říká ve Flusárně. No a v tom větším baráku svého času bydleli nějací dvoje cikáni, dole nějaká bába a úplně nahoře nějaký Bůček, mašinfíra.
No… a tenhle ten Bůček se šel takhle jednou podívat za klukama do výtopny a jak tam tak očumoval, tak jim tam sežral v kastrůlku nějaký olezlý knedlík a udělal se mu na jazyku takový hnusný jako aft. Bůček si matlal jazyk všelijakými mastmi a vodičkami a vůbec různými kravinami, ale aft se nechtěl hnout. No a pak asi za půl roku, když už mu z toho začínalo hrabat, se někde domákmul, že na to je nejlepší si svítit na jazyk takovou nějakou lampou. Tak si tu lampu někde splašil a vždycky vypláznul jazyk a svítil si do držky. Tou lampou.
No, jo… jenže jednou to trochu přepísknul a nechal si ten jazyk vypláznutý moc dlouho, a jak si na něj svítil moc dlouho tou lampou,
tak tam přišel takový velký pes a ukousnul mu jazyk. A tak milý Bůček na nic nečekal, zavázal si hubu fáčem a utíkal za výpravčím, který byl jedna prdel s nádražním doktorem. Výpravčí se tedy přimluvil a doktor vzal Bůčka hned asi za čtrnáct dní na řadu.
Doktor, který měl na každém oku asi pětačtyřicet dioptrií, povídá: Tak, co
vám chybí, paninko? Hahych. Povídá Bůček. Cože? Ho, hahych! To je blbost, povídá doktor, takové slovo není. To vám nemůže chybět, milostivá. Sestro, zavolejte dalšího. Na shledanou. A než se Bůček vzpamatoval, tak vylétl z ordinace jako cukrář. To už bylo takhle k večeru, takže jel ten pátý rychlík, pak náklad a měl ještě jet osobák, ale asi měl sekeru a Bůček se šoural se zafačovanou držkou po peróně.
Viděl ho výpravčí oknem, vylezl z kanclu a povídá: Tak, co? Co doktor? Dal ti na to něco? A Bůček jenom smutně pokrčil rameny a povídá: Ae hohno. He ho hehil!
Píše a kreslí: Sidonius Jiro
