NEJZDRAVĚJŠÍ WEB V ČR – 0 % tuku, 0 % cukru, 0 % koronaviru, 100 % humoru

Rozhovor: Petra Janů

„Parodie je nejvyšší stupeň obdivu,“ tvrdí zpěvačka Petra Janů.

Jsou lidé, které když potkáte a povídáte si s nimi, tak zjistíte, že si s nimi vlastně nemáte co říci a je tedy další komunikace ztrátou času. To ovšem neplatí o zpěvačce Petře Janů, se kterou povídání bylo velmi příjemné a navíc atmosféra, která při rozhovoru panovala, ve mně evokovala dojem, že tuto slavnou zpěvačku znám spousty let, byť jsem ji viděl poprvé.

A čím to?
V mém věku se raduji z každého dne (smích). A krom toho je jaro, což je období, které já úplně nejvíc miluji, zejména pak konec května a začátek června, kdy je všechno čerstvě zelené a mám před sebou prázdniny. Pak když je červenec a je po té rovnodennosti a dny se tedy zkracují, tak na mě padá taková nostalgie.

Vystupujete jako Petra Janů, ale Vaše pravé jméno je Jana Petrů. Na co nejvíce slyšíte? Na tu Janu či Petru?
Vzhledem k tomu, že všichni, kteří mi říkali Jano, už mě opustili, tak jsem teď více Petra. Ale na úřadech jsem striktně Jana Petrů.

Kdy a kde jste se naučila zpívat?
Já jsem jako dítě byla taková nedomrlá, pořád jsem byla nemocná, žila jsem u babičky a ta velmi ráda zpívala. Tak jsem zpívala s ní, naučila mě spousty písniček. Takže zpívám od té doby, co jsem rozum brala.

V jedné talkshow jste zmínila, že jste se vyučila číšnicí.
Je to tak, že po revoluci v roce 1989, kdy se všichni přikláněli k té anglosaské hudbě, tak jsem měla více času a tak mi kamarád z Mariánských Lázní nabídl, že když vystupuji a de facto žiji v těch hospodách, jestli si nechci udělat roční kurz s výučním listem, tak jsem si řekla proč ne.

A využíváte Vašich nabytých znalostí, že třeba poučujete číšníky v restauracích?
Ne, to nedělám. Já jen vím, co dělají špatně a jsem za to ráda. (smích)

Považujete se více za rockovou nebo popovou zpěvačku?
Já jsem sice začínala rockovou hudbou, ale takovým obloukem jsem se k rocku zase vrátila.

Narážíte na koncerty s Věrou Špinarovou?
Ano, ale také jsem začala vystupovat s novou kapelou Amsterdam, se kterou máme současný zvuk, je to takové nabouchanější a je tam spousta energie. A musím říct, že mě to hodně baví. Takže spíše se považuji za rockerku.

Jak vlastně vznikla spolupráce s novou kapelou. Vy jste se nechala slyšet, že jste si ji pořídila. Jak to tedy vypadá, když si zpěvačka pořídí kapelu?
Bylo to tak, že jsem zhruba 30 let vystupovala se skupinou Golem. A ty poslední roky byly takové, že jsem si na tom jevišti připadala sama. Chlapci chodili do práce a já jsem necítila tu podporu a ten tlak zezadu. Ta symbióza tam nefungovala. Oni jsou bezesporu vynikající muzikanti, ale nebylo to to, co by mě nabíjelo. Netěšila jsem se na ty koncerty tak, jak bych měla. A to si pochopitelně diváci nezasloužili. A tak jsem se jedno ráno vzbudila a řekla jsem si, že to takhle dál nechci a přesně se stalo to, jak říká jedno přísloví, že pokud je žák připraven, učitel se dostaví, tak mi zavolal Roman Štefl, se kterým jsem na začátku devadesátých let dělala jedno album. A ten Roman má svou kapelu a právě mi zavolal, že se klukům stýská po hraní, že se sešli a vybrali si mě (smích). Já jsem si řekla, že to není jen tak, přeci jen věřím tomu nahoře a odpověděla jsem, ať si připraví pár mých písniček a já přijdu na zkoušky a uvidíme. A bylo to.

Kdy přišel ten zlom, kdy jste se dostala do podvědomí lidí? Jezdila jste i po různých soutěžích?
Já jsem byla jen v jedné takové prestižní soutěži, která se jmenovala Jihlava. Byla to obdoba dnešní Superstar.

Ale tu jste nevyhrála. Byla jste stříbrná.
Ano, protože jsem si velmi chytře zvolila v době normalizace písničky od Creedence clearwater revival a Arethy Franklin, což se soudruhům moc nelíbilo. Dostala jsem tedy stříbrný řetěz, protože v porotě seděla Eva Pilarová s Karlem Gottem a řekli, že ta holka prostě musí něco dostat, ale logicky jsem nemohla dostat řetěz zlatý. A na této soutěži jsem podepsala i smlouvu s divadlem Semafor a to byla pro mě strašně důležitá škola. V divadle jsem strávila šest sezón a naučila jsem se tam všechno, hlavně pokoře.

A to se psal rok 1972.
Přesně tak. A do roku 76 jsem tedy působila v divadle Semafor ve stálém angažmá. Mezitím jsem se potkala s Michalem Zelenkou, který dělal producenta v sesterském divadle a potřeboval hosta do kapely Karla Černocha. Pak se najednou stalo, že jsme se sestěhovali.

Pan Michal Zelenka ale nebyl jen Váš manažer, ale i manžel, že?
Ano, já jsem mu říkala manažel. A já jsem ho už pak doma začala otravovat, že bych chtěla udělat taky něco sama za sebe a ne jako host a mimo divadlo. On mě tedy seznámil se Zdeňkem Rytířem a Otou Petřinou a tam začalo to, že mě začalo znát více lidí a dostala jsem se do širšího podvědomí. S touto autorskou dvojicí záhy vznikla deska Motorest a ta titulní písnička byla tak magická, že mě provází dodnes a rozdělila tehdejší národ na dva tábory. Na děti, které mě milovaly a rodiče, kteří mě nenáviděli (smích).

Jestli to správně chápu, tak jste se do divadla Semafor dostala díky Evě Pilarové a Karlu Gottovi?
Ne, tam to bylo tak, že přijel klavírista divadla Semafor už na soustředění té soutěže Jihlava, které končilo semifinále. Byl to takový nenápadný klavírista, korepetitor. A když jsem s ním jednou zkoušela, tak mi nabídl, jestli bych nechtěla jít hrát k němu do divadla. A on vypadal, že je z nějakého malého oblastního divadla. A když mi řekl, že tím divadlem je Semafor, tak to byl pro mě vrchol mých snů. Záhy jsem jela do Prahy, předzpívala jsem panu Suchému a panu Havlíkovi pár písniček a to jsem ani nevěděla, že jsem dělala casting. A uspěla jsem. Ale abych se vrátila k té soutěži, tak to byla soutěž pro amatéry a proto jsem smlouvu podepsala až po finále.

Jak vznikla Vaše spolupráce s Věrou Špinarovou. Vy jste jela před pár lety turné s Evou Pilarovou a nyní tedy jezdíte po republice s Věrou Špinarovou. To jsou dost rozdílné zpěvačky.
To víte, že je to rozdíl. S Evou Pilarovou jsem si zazpívala ty různé velkopísně a s Věrou jsme v podstatě stejná krevní skupina a vždy, když jsme se potkali, tak jsme si velmi rozuměli. A tak jsem si udělala jedno noblesní turné s Evou Pilarovou a teď mám turné rebelské.

Jak vzpomínáte na práci v muzikálech?
Zásadní rolí pro mě byla role v muzikálu Kytice v divadle Semafor. A vzhledem k tomu, že v té době jsem neměla žádné jiné aktivity, tak jsem často alternovala kolegyně, které třeba onemocněly. Zahrála jsem si tedy kromě Polednice a Vodníka všechny role. Potom jsem skončila v Semaforu a začala jsem jezdit své koncerty, ale po tom divadle se mi stýskalo, protože to vždy byla moje srdeční záležitost. A v roce 1992 přivezl Adam Novák muzikál Bídníci, což byl první světový muzikál u nás. A navíc s licencí A, což znamenalo, že když jste v té době viděl muzikál v Tokiu, ve Vídní, nebo v Londýně, tak to bylo pokaždé stejné představení. Do toho jsem tedy skočila po hlavě i díky tomu, že tam bylo fenomenální obsazení. Vystupoval tam Karel Černoch, Jirka Korn, se kterým jsem tvořila na jevišti dvojici a hráli jsme takové hajzlíky. Na Bídníky tedy vzpomínám velmi ráda a potom bylo těch muzikálů dalších třináct.

Jaké například?
Angelika, Tři mušketýři, Hamlet, Galileo, Golem, Někdo to rád horké a další.

Považujete se i za herečku?
To bych byla příliš domýšlivá. Jsem tvárná a poslouchám pana režiséra. Kritiky na mé herectví byly většinou kladné, ale já mám hluboký obdiv k lidem, kteří jsou opravdoví herci a do této kategorie se nepouštím. Řekla bych tedy, že jsem zpěvačka a příležitostná herečka.

Dokáží Vás fanoušci ještě překvapit?
Zásadně mě překvapuje to, že i po 43 letech kariéry mám pořád plné sály. A ti lidé jsou úžasní. Vzhledem k tomu, že mé publikum stárné se mnou, tak jsem se trochu bála, když jsem se vrátila k těm rockovým začátkům, jak to ti lidé přijmou. A tím mě překvapili. Že žijí se mnou, říkají mi, že jsem ožila a dochází k předávání energie mezi námi.

Je nějaká písnička, na kterou jste za celé Vaše působení na české hudební scéně alergická?
Ne.

Většina umělců ale takové písničky má.
To se ale rouhají. Ale většinou jsou to takoví interpreti, kteří mají jeden hit. Člověk musí být vděčný za to, že lidé chtějí poslouchat ty jeho písničky a je úplně jedno, jaká ta písnička je. Takže jim tu písničku zazpívám, protože si na ni koupí lístek.

Na druhou stranu je nějaká písnička, bez které nemůžete opustit jeviště, protože ji diváci vyžadují?
Zcela jistě písnička Už nejsem volná. Potom písničky Jedeme dál, Říkej mi, Není nám už sedmnáct, Moje malá premiéra. Je jich dost.

Liší se zpívání před revolucí a po ní?
Hlavně se hlídaly texty. To byly leckdy takové hlouposti, co tehdejší soudruzi s texty dělali, protože socialismus byla křehká květinka a té by ublížilo každé špatné slovo. Krom toho se třeba klukům sesponkovávaly vlasy, holky musely mít podprsenku. A to milovali vrátní v televizi, protože nám museli kontrolovat, jestli tu podprsenku opravdu máme (smích).

Nedá mi to nezmínit soutěž Duety, kde jste vystupovala s Vojtěchem Bernatským.
Nejen vystupovala. My jsme to i vyhráli (smích).

Jak se k Vám dostala tato nabídka? Jste také byla na konkurzu?
To ne. Česká televize vybrala interprety a přidělovala nám ty nezpěváky. A když mi zavolali z televize s touto nabídkou, tak první, co mě zajímalo, bylo právě to, s kým budu zpívat. A když mi řekli, že s Vojtou Bernatským, tak jsem ani chvilku neváhala, protože jsem věděla, že zpívat umí. Dokázal mi to na jedné akci, kde jsem zpívala a on ji moderoval. Vojta je senzační kluk, ambiciózní, snaživý, vždycky připravený.

Nepřišla někdy nabídka na vystupování v pořadu StarDance?
Tato nabídka přišla, ale já do toho jít nemůžu, protože jsem měla v roce 1996 těžkou autonehodu a mám sníženou pohyblivost v kotníku.

Jinak byste do toho šla?
Ne a hned řeknu proč. Já jsem totiž už v tanečních zjistila, že mám jakousi poruchu koordinace v pohybu. Já se to naučím. Však v těch muzikálech jsem musela tančit. Pochopila jsem, proč pláčou choreografové, když mě musí naučit nějakou choreografii (smích). Já se to naučím, nadřu to, ale nechápu profesionální tanečníky a obdivuji to, že jim třeba jen řeknou, co mají dělat, nebo už po jednom předtančení to zopakují. Já nemohu chodit ani na aerobik. Já než pochopím tu sestavu, tak už se dělá něco jiného.

Jak se staráte o svůj hlas.
Musím hodně spát. To je jediné, co je důležité, aby si hlasivky odpočinuly.

Koho si nejvíce vážíte?
Já nemám konkrétní osobu. Já si vážím lidí, kteří něco dokázali a nemají potřebu to dávat okatě najevo. Všimněte si, že lidé, kteří opravdu něco umí, nepotřebují ty trapné vnější znaky.

Míváte ještě trému před koncertem?
To není tréma. To je něco, jako když koně hrabou kopytama před startem. Ale když mám před sebou třeba koncert v Lucerně, který je vyprodaný, tak jsou mrtvičné stavy. Já stojím v zákulisí, sál zhasne, jsem naprosto ztuhlá, mám studený pot na čele, klepu se, mám divný pocit od žaludku. Vyjdu na jeviště, lidé zařvou a ze mě to spadne.

Jste držitelkou tří zlatých slavíků. Je to pro Vás to nejvyšší ocenění, které jste za svou kariéru obdržela?
Ne. Tato ocenění byla důležitá v době, kdy jsem je dostávala. Na tom závisel další rok, kolik bude práce a tak. Ocenění je pro mě to, že mě ta práce stále baví a že mám plné sály.

Nejdříve jste získala bronzového slavíka a ten zlatý přišel v době Vašeho hitu Motorest.
Ano, protože to zasáhlo větší množství lidí. Tehdy mi moji rockoví fanoušci nemohli zapomenout, že jsem si vzala do kapely dechy (smích).

Vypadáte skvěle. Není to těžké, se udržovat ve stálé kondici?
To víte, že je to těžké. Musíte si upravit život, ctít pravidlo, že příjem se rovná výdeji, abyste nekynul jako knedlík. A nejdůležitější je, abyste se nerozčiloval věcmi, které nemůžete ovlivnit. A to už se mi naštěstí podařilo. Ta duševní pohoda je opravdu velmi důležitá. K tomu musím přidat plastickou chirurgii, různé kosmetické vylepšování. Pokud ty prostředky jsou, tak proč je nevyužít. Když vystupuji na jevišti, tak lidé chtějí koukat na něco, na co se koukat dá.

Hodně ráda cestujete. Kde se Vám líbilo nejvíc?
Na Maledivách, kde jsem byla dvakrát za sebou vždy na konci roku.

A je místo, kam se ještě toužíte podívat?
Já vlastně ani netoužím až tak cestovat. Spíše si každý rok dopřeji pobyt u moře, abych nechala odpočinout i mé hlasivky. Jezdím už zhruba desátý rok do Řecka, do stejného penzionu za panem Leonidasem a už jsem tam skoro doma. A krom toho mi moc chutná řecká kuchyně.

A je v České republice místo, kde to máte ráda?
To víte, že jo. V jižních Čechách mám chalupu mezi Jindřichovým Hradcem a Třeboní. Jakmile mohu, tak tam zdrhnu (smích).

Jak při Vašem nabitém programu trávíte svůj volný čas?
Úplně ideálně strávený den je tzv. pyžamový den. To se mi podaří tak dvakrát do roka. A na tento den se cíleně připravuji. Naplním si lednici, koupím si různé dámské časopisy a jediným ústupkem mé lenosti je to, že si vyčistím zuby. Jinak jsem celý den v pyžamu, válím se, přepínám programy, občas si zdřímnu, zajdu si do lednice.

Jak reagujete na bulvár? Čtete ho?
Čtu ho. Já naštěstí těch útoků na mou osobu moc nezaznamenala a pro mě jedinou účinnou zbraní je mlčet.

Co si ve svém volném čase poslechnete za hudbu?
Opravdu to chcete vědět? Nic. Nejlepší hudba pro mě je, když si s kamarádkou na chalupě vyjdeme do lesa a teď posloucháme tu krásnou hudbu přírody.

Jaké je Vaše nejoblíbenější zvíře?
Určitě pes. Měla jsem maltézáka, kokršpaněla a mým snem je zlatý retrívr.

Zaujalo mě, že jste kdysi chtěla pracovat v kravíně.
To bylo v době, kdy jsem se přestěhovala z Prahy na vesnici a byla jsem tím uchvácená, ale máma tedy méně. A nejvíc na mě zapůsobila ta zvířata. Krávy, koně, prasata, slepice, králíci.

Zajdete se někdy podívat i do zoo?
To víte, že jo. Hrozně ráda.

Máte nějaké zvíře adoptované?
To právě ne. Ale chtěla bych to napravit. Nechám si poradit nějaké zvíře, chudinku ošklivou, kterou nikdo nechce.

Ani kmotrou jste se nestala?
To ano. Křtila jsem takovou malou roztomilou surikatu v Brně.

Na co jste za Vaše dosavadní působení nejvíce pyšná?
Já nemám pýchu. Dostala jsem se do stádia, kdy se mi přeplňují moje sny. Já když jsem si kdysi vysnívala, že bych mohla být zpěvačka, tak to nebyla ani třetina toho, co se mi vlastně splnilo. Já jsem tedy spokojeny člověk, užívám si života a je to správně. A dávám si jen takové cíle, které vím, že splním a že z nich budu mít radost. Nemám ambice, které by se mi nesplnily a já bych z toho byla nešťastná. Z toho jsem už vyrostla.

Co chystáte v nejbližší době?
Jsou to třeba venkovní koncerty, na které se moc těším. Mohu si na nich pořádně zařvat, je to super. Pokud Vám tedy nevlítne do pusy moucha (smích).

Kdybyste mohla jedním lusknutím prstu něco změnit, co by to bylo?
Nechci strach z Islámu. Já jsem si přečetla Korán a tam nic z těch zvěrstev, co vykonávají jménem Koránu, není.

Máte nějaký talisman?
Slony. S chobotem nahoru. Mám je na polici v ložnici.

Na co se třeba podíváte v televizi?
Teď sleduji show Tvoje tvář má známý hlas a tam se opravdu hluboce skláním před výkony těch vystupujících. Zejména před těmy pěveckými a těším se, jakou práci odvedou maskéři při dalším díle.

A nebojíte se, že by si někdo vylosoval i Vás?
Vůbec ne. Parodie je nejvyšší stupeň obdivu.

Mrzí Vás, že nemáte děti?
Ne. Já jsem vyrůstala v takovém divném prostředí. Nikdy jsem nezažila tu semknutou rodinu. Naši se rozvedli, když jsem byla velmi malá, oba si založili svoje rodiny a já jsem si všude připadala jako ta navíc. Pak jsem žila s mámou, která také nebyla vrchol všech ctností a ta její výchova byla poměrně nespravedlivá. A můj muž byl na tom úplně stejně. Možná i hůř. Jeho rodiče se rozváděli tak, že třeba řezali rádio na půl.

Srší z Vás optimismus. Ale Váš život, zejména tedy začátek, nebyl až tak optimistický. Chtěla jste i spáchat sebevraždu.
To ale bylo z nešťastné lásky. To mi bylo sedmnáct a měla jsem v sobě snad tunu hormonů a to byla ta první bolestná láska.

A chtěla jste být odmala zpěvačkou?
Ta zpěvačka se mi pořád vracela. Ale bylo to různé. Jeden čas jsem chtěla být učitelkou a když jsem se přestěhovala na vesnici, tak veterinářkou. Vlastně ne. Tak vysoko jsem nemířila (smích). Chtěla jsem prostě dělat v kravíně. Byla jsem fascinována snad i kydáním hnoje.

Děkuji za rozhovor.

Rozhovor vedl Jan Beřich
Rozhovor je součástí souborů 18 ti rozhovorů vydaných v knižní podobě pod názvem “ROZHOVORY S OSOBNOSTMI” vydavatelstvím Computer Media s.r.o.
Autorka fotek: Lenka Hatašová

Sdílet:

Share on facebook
Share on pinterest
Share on email
Share on whatsapp

Chceš víc humoru?

Máš rád humor a chceš ho dostávat až do schránky? Předplať si náš humoristický časopis Tapír