SNĚHURKA A JEDEN TRPASLÍK
Žila , byla jednou jedna stará Sněhurka a ta byla velice nepěkná. Když jí tuto skutečnost potvrdilo i její dosud loajální zrcadlo a navíc jako za krasavici označilo její dceru, mladou Sněhurku, stará Sněhurka se úplně rozhodila a vyhnala mladou Sněhurku do pralesa. Mladá Sněhurka šla pralesem mnoho dní, mačetou si vysekávala cestičku, až konečně přišla k pasece, kde se rozkládal lán žita. Sněhurka se prosekala i žitem a přišla k maličké chaloupce, kde patrně bydlelo sedmero trpaslíků, neboť před chaloupkou stálo sedm kadibudeček. Sněhurka si na všech sedm sedla, aby si ulevila po dlouhé cestě a čekala na trpaslíky. Ti však stále nešli a po čtrnácti dnech už byla Sněhurka celá otlačená a byla tak otrávená, že vyňala z háčkovaného pouzdra flintu, hodila jí do žita a lehla si do připravené cestovní skleněné rakve. Naštěstí jel kolem princ na bílém koni a přivítal po dlouhé cestě existenci sedmi kadibudek i opodál stojící rakve, což vše považoval za naplnění svého osudu. Po naplnění kadibudek se hladce oholil šavlí po celém těle, vypláchl si ústa horkou živou vodou a vtiskl Sněhurce na sinalé rty žhavý polibek. Sněhurka, již celá natěšená, okamžitě zabrala, zamilovala se do prince a ještě v rakvi se za něj provdala. Poté jí princ daroval půlku svého bílého koně a společně odjeli na královský zámek strávit svatební noc. Oba si vlezli do postele s baldachýnem a po dvou hodinách tělesné rekognoskace Sněhurka spráskla ruce a zvolala: „Trpaslík! No, konečně!“ Potom spráskla ruce podruhé a zvolala: „Já, husa! Proč jsem jen zahazovala flintu do žita?!“ A z této pohádky plyne poučení, že nemá cenu házet flintu do žita, když se nakonec dočkáme jako husa klasu.
Píše a kreslí: Sidonius Jiro
