SEDMERO A PŮL KRKAVCŮ
Byl jednou jeden Hloupý král a ten nedělal nic jiného než, že se povaloval na královské peci a pospával. A když nepospával, tak se ládoval neuvěřitelným množstvím hloupé kaše. Mohl si to dovolit, protože měl pod pecí schovaný hrneček vař a vždycky, když mu řekl: „Hrnečku vař!“, tak mu hrneček navařil kaše, že mohl prasknout. A protože to byl Hloupý král, vařil mu hrneček kaši hloupou. Kdyby to totiž byl Chytrý král, jistě by si řekl o chytrou a možná i vtipnou. A jednou v únoru král přišel na to, že zatímco on používá hrnec, uskladněný pod pecí, ve dne k vaření kaše, jeho dcera princezna jej v noci potřebuje k úplně jiné potřebě. To mu kaši znechutilo natolik, že dostal chuť na jahody a poslal princeznu do lesa k dvanácti měsíčkům. Princezna tedy šla a šla a šla a na konci února přišla na pole, kde stálo v řadě sedm a půl bratrů, kteří byli známí široko daleko tím, že na všechno házeli bobek. Princezna přišla ke všem sedmi a půl až na dostřel a pravila: „Bratři, milí bratři! Jsem princezna Ta a Ta a jdu do lesa k měsíčkům pantatíčkovi Hloupému králi pro jahody a již jsem neměla několik dní v ústech ani sousto žádné kaše. Buďte vás všech sedm a půl tak hodných a poraďte mi kde, kdy, jak a odkud, kudy, kam. Děkuji pěkně.“ A sedm a půl bratrů se podívalo jeden na druhého, třetí na čtvrtého a tak dále a pak půlčík udělal krok dopředu a pravil: „Na to my házíme bobek!“ Tato odpověď princeznu kvalitativně neuspokojila a za trest je všechny proměnila v sedmero a půl krkavců. „A za trest tady budete sedět na poli jako krkavci!“ Pravila princezna a odešla neznámo kam. „Děkujeme pěkně.“ Pravilo sedmero a půl krkavců a sedělo na poli a házelo na něj bobek. A z toho plyne poučení, že když se někde sejde dobrá parta krkavců, tak pole sílí a vůbec nezáleží na tom, jestli je únor bílý.
Píše a kreslí: Sidonius JIro
