O KAMENNÉM HONZOVI
Před dávnými a dávnými časy, někdy ještě v době kamenné, za devatero kamennými skalami a devatero řekami plných kamení byl jeden fosilní kamenolom. A v tom kamenolomu žil jeden tatínek Mramor a také tam maminka žila Žula. A ti měli syna Honzu. Byl to takový balvan a jednoho dne se sebral a šel do světa, až přišel do Šutrového království, kde byl královský zámek, který byl široko daleko vyhlášený tím, že kdo v něm poznal pod lajntuchem schovanou princeznu. Zlatovlásku, mohl si jí pak za vlasy odtáhnout domů. Komu se princezna na kamenitých cestách utrhla a on přišel domů jen s chumáčem vlasů, také neprodělal.
A tak se Honza před zámkem tak zaradoval, až na něj od radosti přišla velká potřeba. Odskočil si tedy za křovíčko, spustil zkamenělé trenky na půl žerdi a spustil potřebu. A to přímo do slušně prosperujícího mraveniště. Když skončil, vylezlo z mraveniště čtyři sta tisíc mravenců a pravilo: „Děkujeme ti, Honzo. Až budeš něco potřebovat, zavolej, my přijdeme a také ti nasereme!“
A tak se také stalo. Honza stál před dvanácti zahalenými princeznami a protože věděl starou belu, tak zavolal: „Mravenečci, mravenečci!“ A mravenečci přišli a jak řekli, tak udělali. A Honza už se z toho nevyhrabal. Samozřejmě, že poznal pendrek a za trest ho pantatíček král, starý čaroděj, s kamennou tváří zaklel v kámen. A tak si Honza, který byl vždycky balvan, vůbec nepolepšil. A od té doby mu všichni říkali Kamenný Honza.
A víte , kde ten Kamenný Honza celá dlouhá léta stál? Na Karlově mostě. Je to ta osmá socha vlevo, když jdete ze začátku na konec. Jenže v sedmnáctém století jí nějací vandalové poničili tím, že z ní vytesali sochu svatého Joudáše.
Píše a kreslí: Sidonius Jiro
