Vyrůstal jste v úřednické rodině, Váš otec byl právník. Zdědil jste smysl pro humor po svých předcích?
Každý má nějaký ten smysl pro humor. Vy snad znáte někoho, kdo by si myslel, že ho nemá? Proto si nemyslím, že bych zdědil něco výjimečného. Humoru se jen víc věnuji, protože ho potřebuji na pódiích a potřeboval jsem ho v televizi. Uvádět písničky smutnými příhodami by asi nebylo to pravé.
Vybavil byste si nějakou vtipnou rodinou historku z dob svého dětství či dospívání?
Prožil jsem v dětství hodně historek, ale žádná nebyla podle mne moc vtipná. Nebo vám snad připadá veselé, že jsem jako všechny děti kradl na stromech třešně a švestky? A nebo že mě bratr střelil vzduchovkou do zad a dvě hodiny mi pak doktoři lovili diabolku v páteři? A také jsme si jednou s bratrem udělali z mámy hloupou legraci, když stála ve vesnici dlouhou frontu na mlíko. Přiběhli jsme jí říct, že v naší chatě něco kouří a že možná hoříme. To mi k smíchu také moc nepřipadá. Ani to, že naše nesportovní maminka udělala asi československý rekord v běhu na půl kilometru. A táta pak možná udělal československý rekord v počtu úderů na zadek za minutu.
Ne všichni naši čtenáři možná vědí, že jste vystudoval strojní průmyslovku a poté Vysokou školu ekonomickou. Co Vás přivedlo k těmto oborům?
K těmto oborům mě přivedli rodiče. Když jsem skončil základní školu, nikdo se mě na nic neptal, prsk a už jsem byl na strojní průmyslovce a kreslil ozubená kolečka. A když jsem po maturitě usoudil, že s brnkáním na banjo bude nejméně kolidovat další studium, otec, ač sám právník, mi dal podmínku. Budu tě živit jen na pořádné vysoké škole − a to buď na strojařině, nebo medicíně. Na žádných právech nebo ekonomii se prý flákat nebudu. Prokoukl totiž dobře, že už mi jde jen o muziku. Nastoupil jsem tedy na ČVUT, ale po prvním semestru jsem stejně tajně přešel na VŠE. Toho si otec všiml až při promoci.
- Ivan Mládek retro
A co Vás na těchto školách, jež mají zdánlivě k humoru daleko, nejvíce pobavilo?
Píše se o Vás, že jste se při svém pobytu ve Francii v roce 1968 živil hrou na balalajku v ruských kabaretech. Vzpomněl byste si na nějaký typický ruský vtip?
Pamatuju si jen jednu starou ruskou moudrost: „Vsje bolézni ot něrvov, tolko syfi lis ot jebli“.
Jste autorem více než 400 písní. O kterém svém textu se domníváte, že je nejvtipnější a proč?
Nevím, to bych ponechal na posouzení někoho jiného. Mně připadají být všechny na stejné úrovni. A mám je všechny stejně rád, protože všechny pomohly naší kapele živit se celý život pro širší veřejnost nestravitelnou muzikou, zapáchající jazzem.
- Ivan Mládek se skupinou
Známé jsou též Vaše humoristické povídky a recesistické pohádky. Máte něco nového v šuplíku, nač by se čtenáři mohli těšit?
V šuplíku mám jen několik starých věcí, které se z rozličných důvodů nerealizovaly. Detektivku ve verších „Vraždy v High Society aneb Zase vedle“, dětský detektivní muzikál „Komisař Bambula“ a ilustrovanou pohádku ve verších „Jožin z bažin a Pták Ohnivák“. Na objednávku jedné americké židovské obce jsem také napsal scénář a písničky pro židovský muzikál s názvem „Jericho aneb Dvě mouchy jednou ranou“, ale připravil jsem ho jen pro překlad do angličtiny a pro česká divadla není vhodný. Jak je daleko realizace tohoto muzikálu v Americe nevím, možná je tam také jen na dně nějakého šuplíku. Jinak se už do ničeho nového pouštět nechci, začal jsem hospodařit s časem a věnuji se jen dvěma svým nejoblíbenějším koníčkům. Kočování s Banjo Bandem a malování.
Neodmyslitelné jsou samozřejmě Vaše televizní pořady Čundrcountry show, Country estráda či sitcomy Cyránův poloostrov nebo Noha 22. Plánujete ještě něčím podobným pohladit své fanoušky po duši?
Budu hladit už jen reprízami, kdy, to nevím, to záleží na televizních stanicích, které jsou majiteli našich snímků.
- Ivan Mládek – obraz “Bača ide do hor.”
Samostatnou kapitolou jsou i Vaše výtvarná díla. Svého času jste pracoval s tzv. antiperspektivou, jak byste definoval svůj současný výtvarný projev?
Po nečekaném velkém zájmu o obraz „Bača ide do hor“ jsem svůj výtvarný projev pozměnil a pojmenoval ho „Action Minimal Art“. Ten poválečný americký minimalismus aspoň mě moc neoslňuje, připadá mi být sice zajímavý, revoluční, ale trochu nudný. Myslím si, že když je toho na plátně málo, měla by se na něm dít aspoň trochu nějaká legrace, aby se i laikové na výstavách bavili. Můj názor. Začal jsem vymýšlet náměty a realizovat další plátna v podobném duchu.
Děkuji za rozhovor.
Sidonius Jiro
