Rozhovor: Václav Veverka - Říká o sobě: Narodil jsem se v roce 1961, pár dnů po letu prvního člověka do vesmíru, takže můžu být rád, že se nejmenuji Jurij nebo hůř – Gagarin Veverka, ale Václav.
Jsi velice plodný kreslíř. Je neuvěřitelné, kolik vtipů dokážeš vyprodukovat. Já ale vím, že kreslení vtipů není tvou obživou. Čím se tedy živíš?
Moje odpovědi budou asi odlišné od kolegů… omlouvám se tímto čtenářům. Plodný jsem byl v mládí, nyní po urologické operaci, mám o plodnosti vážné pochyby. Pokud se týká obživy, jsem ženatý a manželka má maličkou penzi. Pokoušíme se s tím vyžít, ale dokázali jsem dát maximálně jeden, dva týdny. Jinak se živím převážně masem. Což asi není současný trend, ale starou veverku novým kouskům také nenaučíš. Musím si tedy trochu přivydělávat, a to jako projektant dopravních staveb. Skoro všechny stavby, které se nepovedly, jsou mým dílem.
Tvá odpověď naznačuje, že se se mají čtenáři na co těšit a já že se budu muset snažit nepokládat dvojsmyslné otázky 🙂 Aspoň bude veselo. Jsi tedy projektant dopravních staveb. To je dost odlišná kresba od kreslených vtipů. Je to tak, že se kresleným humorem potřebuješ odreagovat od projektování a statrostí kolem toho? Nebo jak tě napadlo začít s kresleným humorem?
Projektoval jsem v ruce a to mi nahrazovalo „kreslení“ – naposledy jsem opravdu kreslil někdy kolem osmnácti, dvaceti. Jenže to je odlišné – přesně, podle pravítka, kružítkem… a zdlouhavé. Kolegové mě ukecali na počítač a to je rychlejší, snazší. A po letech mi začalo chybět kreslení rukou. Tak jsem to zkusil – hrůza, za 30 let jsem úplně zapomněl jak se drží tužka. A místo rukou, dva vibrátory (věk nezastavíš). Jenže nemám zábrany, tak jsem pokračoval. A oslovil Vás – „začínající“ elektronický Tapír a Sorry. Zatímco tys mě „nechal“ být, v Sorry mě chtěli předělávat. Jenže já jsem samorost, manželka mě nepředělala za 40 let a tam jde o život, kreslení má být zábava. Trochu jsem se snad zlepšil, ale víc v tom nehodlám dělat. Kdo mě „chce“, má mě, kdo ne – je mi líto, ale budu „svůj“. Začíná to být nějaký vážný povídání, odlehčíme. Platí to i v projektování. Kolegové (někteří) mají perfektní štábní kulturu, používají schválené barvy a tloušťky čar, přesné formáty, hezké popisy – já tohle flákám, stejně jako kresbu. Jenže jim pak na stavbě neodtéká voda, nedá se na tom jezdit, výškově totálně v pytli. A u vtipů je to to samé – vynikající kresba, takřka umělecké dílo, ale zasměješ se? Jak pravil „klasik“ – a vo vo vo tom to je.
Máš pravdu, že krásná kresba neznamená, že vtip bude zábavný. Kreslený vtip by ale měl být souhra kresby s námětem (vtipem) a pokud jedno pokulhává, vtip ztrácí na kvalitě. Dobrý vtip zazdíš špatnou kresbou a špatný vtip nezachráníš dobrou kresbou. Je dobře, když autor zná své mezery a ještě lepší je, když se je snaží vylepšit. Ty říkáš, že víš, že tvá kresba není úplně OK, ale zároveň říkáš, že s tím nehodláš už nic dělat. Není to škoda? Neřadíš se k tvým kolegům projektantům, kteří umí sice kreslit, ale neumí dobře projektovat, protože jim pak na stavbě nefungují základní věci? Proč nechceš, aby tobě fungovalo vše? Tím “fungovalo vše” myslím kresba a vtip – o funkci jiných věcí třeba zase v příští otázce 🙂
No, posouváš to pořád do vážné roviny a já jsem humorista. A to je problém. Projektování je vážná věc a jde i o životy druhých. Humor je nadstavba, strašně důležitá věc – kdyby se vytratil, teprve potom by nám jeho význam došel. A navíc, s věkem jsme „úzkoprsí“, máme strach se zesměšnit, udělat si ze sebe srandu. Já jsem se nedávno plazil přes celou hospodu a když se mi manželka druhý den ptala proč jsem to udělal, už jsem nevěděl. Ale v dané chvíli se okolí bavilo – vyplynulo to ze souvislostí – vážné téma (diskutované v „naší partě“ – Španělé, Němci, Holanďané, Švýcaři, Angličané, Francouzi…), válka na Ukrajině, kdy už debata trvala dlouho, jsem ukončil předvedením připravenosti – „plížením vpřed“. Poslední dobou je společnost víc a víc rozdělená – a týká se to i úhlu pohledu na vtipy. Proto se snažím kreslit víc vtipů na „sex“ nebo situace mezi mužem a ženou. To fakt „lidi“ chtějí. Mám to z vlastních anket a navíc to nerozděluje. Nikdo nikdy nevíme kde je pravda. Pojďme dělat humor, jsme humoristi. Úsměvné obrázky? Ne! Na festivalu také moc zábavy není – hudba a vtipy na pěší zóně. Na pódiu mrtvo. A při starostech, které všichni máme, by mělo být občas veselo – rozptýlení. Vzpomeň na kritiky Silvestrů – to jsme se zase moc nenasmáli… ach jo.
Máš pravdu, že nálada ve společnosti je velice špatná a proto jsme tu my, humoristi, kteří aspoň na chvíli vracíme lidem úsměv.
Pojďme tedy k zábavnějšímu povídání. Jak už jsem říkal, jsi velice plodný v tvorbě kreslení vtipů. Já tohle obdivuji, protože já nedokážu vymyslet tolik vtipů v krátkém čase a ještě je nakreslit. Je to možná tím, že jsem se víc přeorientoval na ilustrátora a nemám tzv. čistou hlavu na vtipy, ale i tak. Jaký máš recept na takovou produktivitu?
Ty mě říkáš, že jsem plodný? Ty, držitel rekordu zapsaného v České knize rekordů? To je dobrej vtip. no, zatím kreslím jeden až dva vtipy denně, už přes pět let. Dělám to pro „lidi“ – čtenáře nebo ty, kteří nás sledují na FB. Opravdu mi dost z nich píše, že jim hned po ránu zlepším náladu, mají hezčí den – to je přece super motivace. Chodím a koukám se okolo sebe, případně reaguji na situace a zprávy z tisku. Takže recept je jasný, nezklamat ty věrné a zvětšit okruh lidí, kterým zadarmo umíme zlepšit náladu.
Jinak, kdybych pochopil, co je dobrý vtip, nasměroval bych se, asi jako spousta z nás. Ale kolikrát nakreslíme blbost, kterou ani nechceme zveřejnit a má obrovskou odezvu a naopak – ani nemůžu vtip dokreslit jak se u toho „tlemím“ a veřejnost nic.
Říkáš, že nejraději kreslíš vtipy o vztahu mezi mužem a ženou a erotické, ale dodáváš, že to kreslíš proto, že to chtějí čtenáři. Máš ale ty nějaké oblíbené téma, které ti nejvíc vyhovuje a rád si ho nakreslíš?
Už ani nevím, které vtipy kreslím nejraději. Dřív jsem dokonce napsal, že nemám rád černý humor a dneska? Víc jak třetina mých vtipů by se dala zařadit mezi tento druh humoru. To už bylo uřezaných ručiček a nožiček, že by se ani operatér s třicetiletou praxí za to množství nemusel stydět.
Ještě mám ale hranice, možná mi někteří věřit nebudou, ale mám. Například když zemřela Libuše Šafránková, mohl jsem nakreslit „vtip“, kde by byla hromádka (z pohádky – mák, popel) a holoubci s textem – … jedno zrnko popela, jedno zrnko máčku…, to si myslím, že je přes čáru. Ale v Sorry vyšel obrázek s urnou, kde byl nápis „Popelka“… Tohle by se nemělo. Ono, když nás to zasáhne osobně, začneme se měnit.
V roce 2019 ses s manželkou Květou odstěhoval do Španělska. Neznali jste řeč, neměli jste tam žádné kamarády. Zato zde v Česku jste nechali kamarády ale i svou rodinu, děti, vnuky… jaké to je rozhodnout se pro takovou zásadní změnu? A jak se vám tam dnes po těch letech žije. Naučili jste se již španělsky?
Musím upřesnit, že toto rozhodnutí bylo učiněno ze zdravotních důvodů, ne jako rozmařilost. Ve Španělsku jsme předtím nikdy nebyli (pominu Kanárské ostrovy), o to, to bylo zajímavější. Nakonec zjistíš, že s rodinou jsi ve větším kontaktu, než v ČR, kde na sebe nemáte čas – děti mají práci a starosti o své děti – vnoučata, ta mají školu, kroužky, o víkendu závody. Takhle si zavoláme a těšíme se na vzájemné návštěvy.
Rozhodnutí nelitujeme, životní náklady jsou ve Španělsku srovnatelné, ne-li nižší, než v Česku. A klima výrazně (pro nás) lepší. Celý rok zeleň (ony palmy, olivy, pomeranče, citrony, mandarinky neopadávají) a neustále „něco“ kvete.
A občas rád provokuju, takže dávám na stránky fotky, kdy je tam nádherně a v ČR inverze. A když odjedou turisti, je nás v lokalitě u pláže několik desítek, dalo by se říct, že se všichni známe, vzájemně se navštěvujeme, „chodíme po barech a restauracích“, na krátké nebo delší vycházky, jezdíme na výlety, na akce pořádané okolními městy (i přes 100 km). Španělé se umí bavit a pořád něco oslavují, je to pro nás až neuvěřitelné a občas nechápeme, kde na to “berou“. Jakoby tam neplatily podmínky EU o všem, čím se v ČR řídíme.
Pro ilustraci, v Olivě, což je město o velikosti Litvínova (cca 20 tisíc obyvatel), bývalo přes 450 barů a restaurací. Dnes jich je o trochu méně, ale všude někdo sedí. Popíjejí, diskutují, baví se. Paradoxně si můžete do baru přinést vlastní jídlo a platíte jen za „salát“ a pití (základ víno nebo pivo), což je cca 3,50 euro na osobu. Bývají svátky, kdy uzavřou půl města, vytáhnou stoly, uvaří hromadně jídlo a opět si užívají.
Naše „tlupa“ se stává ze Španělů, Němců, Francouzů, Švýcarů, Holanďanů a Angličanů, je to až neuvěřitelné. Najednou zjistíš, že smysl pro humor máme společný, na rozdíl od proklamací, že ne. Pokud neberete vážně, je to paráda – nejstarší je Martien, Holanďan, 75 let. Nemá problém jen tak upadnout na zem, pro zábavu, udělat si ze sebe srandu – kdo, v tomhle věku, by to dal. Juan, Španěl, zase bez „trávy“ neudělá krok… A jsou to lidi „bohatí i bez práce“. Mluvíme spolu španělsky, jsme ve Španělsku, ale jednotlivci různě – od němčiny, přes angličtinu nebo francouzštinu. My rozumíme docela dobře, s mluvením je to horší, ale jako „psycholog amatér“ už řeším dost složité problémy ve španělštině – je to jednoduché, řeknu tři slova a oni si vyberou jedno správné (někdy ani to ne).
Nádherné taky je, že si navzájem uvaříme „národní“ jídla a vyměňujeme recepty – svíčková pro ostatní nic moc, ale bramboráky, ty jo.
Děkuji za rozhovor a ať se ti daří.
Mirek Vostrý
