Jan Tatarka: Oblíbený moravský kreslíř, malíř, humorista, nakladatel, vydavatel a televizní producent.
Jan Tatarka začínal publikovat svůj kreslený humor už v roce 1980 v nejrůznějších regionálních novinách. Kreslil pro časopis Trnky-Brnky, založil a sám vydával humoristický časopis Oraz (nyní funguje již jen jako facebooková stránka) a vydal i několik knih s kresleným humorem. Na Mezinárodním festivalu kresleného humoru ve Františkových Lázních v roce 2021 získal třetí místo. V současné době se plně věnuje podnikání ve vydavatelské sféře a příležitostně tvorbě kreslených vtipů, komiksů a ilustrací.
Odkud pocházíš a kudy vedly tvé první kroky na tomto světě?
Já to měl zajímavý od počátku. Narodil jsem se v prastaré roubence s prkennou podlahou a doškovou střechou ve slovenských hvozdech, za asistence porodní báby a vědra s horkou vodou. Kdo to dnes má? Tak s oblibou říkám, že jsem se narodil ve středověku. Dětství jsem už prožil na Moravě v Čehovicích u Prostějova. Dnes bydlím na dohled od Plumlovské přehrady a jsem za to rád. Je tu krásně po celý rok.
Nejen na dohled od Plumlovské přehrady jsi znám též jako malíř. Jakou technikou maluješ a jaká témata?
Pamatuji si, jak mi učitelka výtvarky ve třetí třídě tvrdila, že nikdy nebudu dobře malovat, protože nemám hezké písmo. Jak historie ukazuje, házela hrách na stěnu. Já mám malování jako relaxaci, jen pro svůj vnitřní pocit. Páchám obrazy technikou akvarelu i oleje, téma nehraje roli. Většinu svých obrazů v zimě spálím v krbu, takže je nikdy nikdo neuvidí. Sílí ovšem nátlak, abych upustil od této divné praxe, takže možná změním taktiku a budu jen malovat a pálení nechám na ostatních.
Samozřejmě, že jsi především znám jako humorista a autor kreslených vtipů. Jaký druh humoru je ti nejbližší a jak se odráží v tvých kreslených vtipech?
Černý humor, ten je mi asi nejbližší. Tam se dá docela dobře vyřádit a pobavit čtenáře či sledující na sociálních sítích. Dnešní doba je kreslenému humoru příznivě nakloněna a právě sociální sítě tomu hodně pomáhají. Do hodiny po zveřejnění vím, jak jsem s daným fórem zabodoval a jak na něj fanoušci reagují. Negativní je všude přítomná cenzura, která nedovolí některé nápady, například na Facebooku, publikovat. Ale i necenzurované fóry si můžou čtenáři najít na webech e-tapír.cz nebo dikobraz.cz.
To už hovoříš o finále svého tvůrčího procesu. Co mu však předchází? Jakým způsobem vytváříš vtipy, máš promyšlený postup nebo tě jen tak napadají „hovadiny“?
Na „hovadiny“ mám tři metody:
1. Pozorování okolí, nejlépe na různých akcích, oslavách nebo v hospodě.
2. Nebo mne zaujme nějaké téma, na které chci vymyslet nějaký vtip, takže si sednu a ten fór vymyslím.
3. Nechám se unášet myšlenkami. Tuto metodu využívám hlavně při manuální práci, nebo při kreslení. V praxi to vypadá tak, že například kreslím fór o bezdomovci a než ho dokončím, tak mám další námět na vtip, například z Kurevské ulice nebo z lékařského prostředí.
Vraťme se na pole uplatnění tvé tvorby. V minulosti jsi vydával vlastní humoristický časopis. Můžeš nám jej přiblížit?
Jmenoval se ORAZ a měl dovětek, že je drsnější než šmirgl. Začal jsem ho vydávat v roce 1994 jako měsíčník černého humoru, šéfredaktora dělal Pavel Kujal a myslím, že jsme byli docela úspěšní. S nákladem 35 000 výtisků a docela nízkou remitendou jsme převálcovali i Dikobraz. Což nám působilo nesmírné blaho. K ORAZu začal vycházet ORAZ Extra, což byl humoristický dvouměsíčník menšího formátu a ORAZ Speciál, který byl zaměřený na luštitele. Vše se ovšem točilo pouze kolem černého humoru. Kolem roku 2005 jsem humoristické časopisy ukončil. Dnes moji tvorbu může každý sledovat na Facebooku.
Časopis byl tedy velmi úspěšný. Vraťme se však k tvé tvorbě. Jsi autorem legendárních komiksů „Čolák a Doláč“, můžeš se o své činnosti na tomto poli více rozhovořit?
Čolák a Doláč vznikl v roce 1985 a na stánky tisku se dostal v roce 1988, kdy jsem ho nabídl k propagaci tehdejšímu OP Prostějov. První díl se jmenoval „Král podzemí“ a vyšel v docela ohromném nákladu kolem 150 000 výtisků. Co se neprodalo, a nebylo toho moc, tak se rozdalo na brněnském veletrhu jako propagace OP Prostějov. Spokojenost byla na všech stranách a hlavně děti na veletrhu byly nadšeny. Další díl „To je ale smůla“ měl vyjít v roce 1989, ale sametová revoluce rozvířila na vedoucích místech podniku silné turbulence, takže se od vydání upustilo. Tento díl vyšel paradoxně teprve v roce 2021. Je z celé trilogie nejslabší, ale zároveň nejcennější, protože jsem jej vydal v nákladu pouhých 500 výtisků jako sběratelskou edici. Každý výtisk má hologram s pořadovým číslem, obsahuje originální kresbu atd. Třetí díl vyšel v nakladatelství Trnky Brnky v roce 1993 s názvem „Na stopě“ a byl nejlepším dílem. Dnes jsem v silném tlaku svých fanoušků, kteří se dožadují pokračování dobrodružství Čoláka a Doláče. Začal jsem proto dávat dohromady podklady pro další ztřeštěné díly s pracovními názvy „Návrat Hukanů“ a „Ostrov doktora Děsíka“. Doktor Děsík se pokusí zničit svět zmatkem, který rozpoutají vyšinutí Hukani. Ty tvoří na ostrově Prusel.
Díky za obsáhlou odpověď a přenesme se k jinému tématu. Kde se nachází kemp Žralok a co v něm vytváříš?
V Plumlově u Prostějova, tam se nachází Kemp Žralok a je to můj přístav. Tam potkávám zajímavé lidi, spoustu známých a kamarádů. Každý ho najde hned pod plumlovským zámkem u Podhradského rybníku. Neznám člověka, který by si to u Žraloka nezamiloval, takže jen doporučuji. Každý rok, koncem července, tu rozšiřuji svou expozici s názvem Žraločí epopej, což je plátno 12×3,5 metru s výjevem žraní a lokání a k tomu pořádám venkovní výstavu kresleného humoru ve spolupráci s Klubem kreslířů a humoristů. Tento rok tomu nebude jinak a v sobotu 30. 7. tam bude opět veselo.
Budeme to brát jako vřelé pozvání. A jaké jsou tvé plány na budoucích minimálně padesát let?
Tak na tolik let já neplánuju, i když dělám humor, tak nechci rozesmát boha. Ale samozřejmě bych rád ještě nějaký čas maloval komiksy a tvořil kreslený humor, což je láska na celý život.
To je krásné vyznání. Máš nějaké životní krédo či motto, o které by ses chtěl podělit s našimi čtenáři?
Jak říkal Makarenko: „Ať chceš nebo nechceš, někam patříš. Jak hodně však patříš, to už záleží na tobě“. Tak snad sem patřím.
Děkuji za rozhovor.
Sidonius Jiro
