Milan KAT Veselý: Humorista, poeta, šermíř, ochotník. Žije v Ostrově se svou báječnou ženou a dvěma syny. Už od dětství byl prý neuvěřitelně upovídaný a svou první básničku složil v pěti letech.
Jak sám vtipně říká, tuto zajímavou planetu poprvé spatřil z porodnice v Plzni. Bylo to v září roku 1966. Je zakládajícím členem Klubu kreslířů a humoristů, který stál u zrodu časopisu Tapír. Do dnes se velice aktivně zapojuje do jeho tvorby a stejně tak aktivní je i zde, na našem webu, kde pro vás připravuje svůj slovní humor.
= = =
Milane, ty o sobě říkáš že jsi poeta, šermíř, ochotník a humorista. Pojďme to tedy vzít popořadě. Poeta – psát básně může být výborná léčba duše. Můžeš se vypsat ze všeho, co tě tíží, ale můžeš do básní vložit i štěstí, které zrovna prožíváš. Já od tebe zatím zažil jen básně s humorem. Zkusil si i tzv. vážnou notu a pokud ano, tak k jaké příležitosti – někomu z lásky, či naopak?
Já píšu básně většinou hodně pocitově, a situačně. Čekám na autobus, prší, a vznikne z toho pošmourné blues, nebo naopak sedím na pivu a zaslechnu zajímavou větu z rozhovoru od vedlejšího stolu, a vznikne z toho základ básničky. Ve většině případů jsou opravdu veselé, i když pár hlubokomyslných na “vážno” jsem taky už samozřejmě napsal. Ono to pramení hodně z mojí povahy, dělat si srandu i z vážnějších věcí, a nebrat sebe a život zas tak úplně vážně. Samozřejmě, že když píši básničku, kterou chci někomu věnovat a není mi lhostejný, anebo píši o něčem, co mám rád, určitě se to v melodii básně objeví. Ale nepopírám, že se i to vážno občas nezvrhne nakonec v humor. Ony se mi ty básně vlastně tak nějak skládají samy. Mám pocit, že složím dojemně procítěnou básničku, a jak se mi ty rýmy skládají, tak je z toho najednou rozverně rozpustilá báseň na vážné téma. Básničky z lásky… no, to je trošku oříšek, samozřejmě, že je píšu, a i když moje žena Aneer (pozn. Redakce: kreslířka a humoristka, kterou znáte rovněž z časopisu Tapír), zrovna básničkám neholduje, ale vždy je moc ráda, když jí nějakou věnuji a tvrdí o ní, že je moc nádherná, takže ten její postoj k básničkám, nebude zase tak úplně negativní.
Bohužel básničky nejsou v naší společnosti až tak populární. Je to jako s hudbou, média prezentují tzv. pop, ale jiné žánry si musí posluchači najít na speciálních rádiích a festivalech. Když jsem se ptal Miloně Čepelky, který rovněž píše poezii, jak je možné, že on už vydal tolik knih poezie, prodávají se a vydavatel mu je stále vydává. Říkal, že si to vysvětluje tím, že má, díky Cimrmanovi, známé jméno, jinak že by byl z mnoha dalších básníků, kteří už píší spíš do šuplíku, neboť vydavatelé básně všeobecně nechtějí vydávat. Jak to vnímáš ty? Podařilo se ti někdy vydat nějakou sbírku poezie?
Básničky a poezie, to je opravdu taková zvláštní literární kategorie. Samozřejmě, je spousta lidí, kteří skládají básničky k různým životním jubileím a považují to za velkou poezii. Bohužel, šíří to díky dnešním množnostem všude okolo sebe, a kvantita převládá nad kvalitou. I to lidi od čtení poezie může odrazovat. Myslím si, že pan Čepelka má určitě pravdu, že bez známého jména, je to docela problém. Naštěstí dnes už se doba změnila a samonákladem si lidi, kteří tvoří, mohou vydat vlastní knihu. Ale to je spíše pro osobní radost. I když, třeba časem někdo nějaký výtisk může najít a stane se z ní takový Modrý Mauritius. A i když by to bylo milé, určitě se to běžně nestává. Někteří básníci své básně dávají na web, či na sociální sítě. Ale kniha, je prostě kniha. S knihou se člověk může toulat a někde, kde je mu milo, si četbou těšit svou duši, třebas v lůně matky přírody. Já osobně jsem knihu zatím nevydal, spíše jen takové dva šuplíkové sešity. I když nabídku už jsem měl od jedné fotografky, která fotila mraky, a fotografie chtěla doplnit básněmi. Ale nějak z toho sešlo. Hlavu ale kvůli tomu nevěsím, možná někdy k tomu asi dojde.
Mám doma kreslířku, která si vymyslela takový plán, že k mým veršům nakreslí své obrázky a knihu pak společně vydáme. Zatím se nám společně podařilo vydat jen omalovánky s verši pro Městskou policii v Klášterci nad Ohří.
Pár básniček mi vyšlo v Tapírovi, v Krušnohorských listech, a v Lázeňských listech. Jen knihu zatím ne. Ale jak se říká, ono to určitě jednou přijde.
Situaci poezie jsem přirovnával k situaci v hudbě a v tom mě napadlo, že ty krom toho všeho jsi vlastně i hudebník. Přesně řečeno hraješ na kytaru. Jsi členem nějaké hudební skupiny nebo to využíváš jen v divadle, protože jak už jsem řekl, jsi i ochotník? A hraješ i na jiný hudební nástroj?
Ano, kytara mě doprovází již od pubertálních let. Ta první, na kterou jsem se učil hrát, zmizela v propadlišti času. Visela na stěně, byla taková hodně prťavá. A protože jsem v té době díky svému taťkovi poslouchal Plavce, Zelenáče, Nohavicu, Ebeny, Plíhala a Hoboes, chtěl jsem si ty písničky nejen pouštět na gramofonu, později z kazet, ale chtěl jsem si je umět i zahrát. A tam někde vznikla ta peripetie okolo. Internet nebyl, takže jsem sháněl z různých zdrojů. Například, než jsem přišel na to, jak se kytara správně naladí, když na to dneska vzpomínám, bylo to docela humorné období. Hodně mi v něm pomohli kluci z Ultramatinu, kteří mi nakreslili ty těžší akordy, a hlavně mi poradili, jak hrát správně barréčka. Nazval bych to dobou vandrování s kytarou, spousta kamarádů, zpívání u ohně a spaní pod širákem. A samozřejmě, s nabývající jistotou, jsem začal potom ke svým textům tvořit i melodie. Chvilku jsem i působil v jedné skupině, hrály se tam takové ty osvědčené trampské klasiky. Ale když jsem nabízel vlastní písně, narazil jsem, a to byl asi i jeden z důvodů, proč jsem toho nechal. Na jiný nástroj nehraji, učarovaly mi kytary. Dodnes mám kytaru, kterou jsem si pořídil na vojně. Po všem tom vandrování a cestovních peripetiích, už dostala pořádně na frak. Vždy jsem toužil po Lubovce a když jsem jednou zachránil z kontejneru vyhozenou Cremonu “Gibsonku”, sen se mi splnil. Kytara sice hrála, ale vyžadovala několik odborných kytarářských oprav. No a když jsem pořídil ještě jednu Cremonu, v ještě šílenějším stavu a s ulomeným krkem, pro svoji ženu, řekl jsem si, že je třeba je dát do kupy. A tak jsem je všechny postupně sám zrenovoval. Ale to jsem trošku odběhl od Tvé otázky.
K aktivnějšímu hraní jsem se vrátil díky kamarádovi, ke kterému se sjíždělo OBE (Old Boys Expedition) na Jarní vlání. Tam jsem se poznal se spoustou lidí, kteří muziku dělají profesionálně. A i když jsem přemýšlel o vlastní hudební skupině, jsem přeci jen povahou hodně k sobě kritický, a tak zůstalo jen u toho přemýšlení, hraní s kamarády a se svou ženou. Takže nyní opravdu jen skládám písničky a básničky do her, které píše Aneer, a kterými potom Ochotníci Ostrov rozdávají úsměvy dětem. A možná i díky tomu dostávám i ty role, které rád ztvárňuji, ty písničky hraji a hrdě se nazývám ochotníkem.
Jsi velice všestranný. Pojďme nyní k humoru. Kvůli tomu tento rozhovor vlastně vzniká. Jsi prakticky zakládající člen Klubu kreslířů a humoristů a časopisu Tapír. Když jsem s Pavlem Talašem založil humoristický časopis Tapír, který letos v únoru oslavil 7 let od svého založení, byl jsi mezi prvními, kteří se k nám přidali a kteří vydrželi až dodnes. Patříš k nejvěrnějším členům Tapíra, jsi aktivní, reaguješ na všechny výzvy a Tapíra propaguješ, jak můžeš. Za to ti moc děkuji a vážím si toho. Jak ale dnes s odstupem času vidíš začátky Tapíra? Co sis myslel, když ses k nám přidal? Věřil jsi, že to dotáhneme až sem, nebo sis myslel, jako já, že do roka a do dne nadšení tzv. vyšumí a Tapír skončí?
Děkuji za chválu, dělám to rád. Stejně, jako jsem rád, že jsem mohl být u rozjezdu. Jsme s Aneer, srdcaři, a máme humor oba rádi. Už to je dobrý předpoklad pro to vstoupit, vydržet a být aktivní. Beru Tapíra za jedno ze svých dětí, sic nejsem jeho otcem, určitě jsem hrdým strýčkem. A každé dítě by bez lásky uhynuly na úbytě. Ostatně první tapíří výstava u nás, na Staré radnici v Ostrově, je toho asi velikým důkazem. Pamatuji, jak jsme pekli s Aneer perníčky ve tvaru Tapíra, na kterého jsem z plechu udělal kovové vykrajovátko, lepili jsme po podlaze tapíří stopy, bylo to tak krásné, pomáhat ve smysluplném projektu. Za moji osobu je to tak vlastně pořád. Vidím v té myšlence neskutečně silné přání, udržet humor při životě. Díky Tapírovi, jsem poznal spoustu úžasných lidí, které považuji za své opravdové přátele. Každé společné setkání je mi milé. Já myslím, že se vám povedlo něco neskutečného. Když se ohlédnu zpět na ty roky a akce, které Tapír zrealizoval, a na nichž jsem se s nimi mohl spolupodílet, jsem rád, že jsem součástí. Před těmi sedmi lety jsem si říkal, že je úplně super stát u zrodu takového skvělého nápadu, dát k dispozici i svou energii a nadšení. O budoucnost jsem strach neměl. Když se dělá něco s láskou, má to velikou šanci na přežití. A hlavně nikdo z nás, to podle mě nedělal s vědomím, že na tom budeme vydělávat. A to si myslím bylo směrodatné, proto Tapír oslaví sedm let. Všichni, kteří se spolupodílíme na Tapírovi, to děláme s radostí, že můžeme přispět. Myslím si, že nošení trička s logem anebo polepky na autě, je kromě zviditelnění Tapíra, i tak trošku známka hrdosti, že patřím do téhle super party.
I já děkuji za tvou pomoc a věrnost Tapírovi. Miluješ humor a prakticky, když jsme spolu, tak neúnavně ze sebe chrlíš vtipy a bavíš okolí. Jsi hlavně tzv. humorista slovních vtipů. Jak sám říkáš, kresba není tvojí doménou, a tak často spolupracuješ v páru. Ty, jako ten, co vtip vymýšlí a někdo další, kdo to nakreslí. Tvoje žena, kterou často v rozhovoru zmiňuješ, je známá kreslířka, kterou naši čtenáři znají jako Aneer, je často právě tím, kdo to kreslí. Takže sis uměl tzv. vybrat parťáka pro život. Tvoříte dokonalý pár, a to i v oblasti humoru. Když Aneer nakreslí tvůj vtip, dochází pak k tvé korektuře kresby, protože to Aneer, třeba nakreslila jinak, než ty jsi chtěl? Já jsem v minulosti také dělal část svých vtipů v duetu, a ne vždy jsem se trefil svým výtvarným pojetím do vkusu kolegy, co vtip vymyslel. Docházelo pak k debatám, jak ten vtip tedy udělat. Jak taková spolupráce probíhá u vás?
Máš pravdu, že povahou jsem opravdu spíše ten bavič a můj kreslený projev je hodně amatérský. Když už kreslím, tak raději v programu, kde se ty moje čmáranice dají smáznout. No díky tomu, a možná i proto, raději vtipy vymýšlím a nápady nabízím. S Aneer, si velice rozumíme, a většinu námětů jako první samozřejmě nabízím jí. To, co nechce kreslit ona, já mám občas ten humor trošku drsnější, a přeci jen, je to něžné stvoření, tak nabízím k realizaci ostatním. U té vzájemné spolupráce žádné problémy nenastávají, ze začátku jsem Aneer musel dva vtipy opravdu hodně vysvětlit, protože byly z prostředí šermu, a tam se laik fakt neorientuje. Ale jinak nám to funguje skvěle. Oba víme, co nám společně sedí, a nějaké debaty o tom, co tím autor myslel, neprobíhají. A moje spolupráce s ostatními? Vaškovi Veverkovi, stačí námět, a on si to dotvoří dle vlastní ruky, a potom pošle k odsouhlasení, řekl bych že v tomhle si naprosto rozumíme. U Dana Eisnera jsem z počátku kreslil náčrtky, ale teď už stačí jen vtip popsat. No a se Sidoniusem Jiro, spolupracujeme tak, že já napíši povídku do Tapíra, pošlu mu jí, on k tomu nakreslí obrázek a výsledek vidím až když nám v časopisu vyjde.
Humor má lidi rozesmát a pobavit, což ty umíš dokonale, ale povedlo se ti humorem i někoho naštvat?
Tak on humor je velice těžká disciplína, samozřejmě, ne každý vtip, osloví každého. Jsou témata, která lidi pobuřují, o kterých mluví neradi, nebo se jich dokonce osobně dotýkají. Takže určitě ano, jsou situace a vtipy, kterými jsem lidi naštval, nicméně vždy jsem se dokázal omluvit a věci urovnat. Ono takové to lidové pořekadlo, kdo se neumí zasmát sám sobě, nemá smysl pro humor, platí. Dokážu si ze sebe udělat absolutní srandu. Někdy se to hůř snáší od jiných, potom se člověk musí hodně ovládat, aby humor neskončil zesměšňováním. Mám rád drsnější humor, i trochu ten černý, ale v těchto případech se vždy snažím udržet v rámci mezí tolerance. I když, každý ten práh máme opravdu jinde a je těžké najít tu zlatou střední cestu. Existuje jedna osoba, která mne nemá moc ráda. Můj humor se jí hodně dotknul, protože poukázal na osobní hloupost. Samozřejmě by humor neměl ubližovat, ale spíše otevírat oči a poukazovat na lidské nešvary. Lidské pinožení se za rádoby životním štěstím, v podobě velkoplošných obrazovek a konzumním způsobu života, za servírovanou zábavou z televize, zadlužování se pro plnění si módních snů. To všechno může být terčem humoru, který může otevřít oči, anebo zranit. I přes to všechno riziko, že se to může stát, jsem rád, že humoru, který dělám, se lidé většinou smějí.
To máš pravdu. Humor je humorem jen do té chvíle, pokud na druhé straně stojí někdo, komu ten humor přijde vtipný. Jakmile se ho humor citlivě dotkne a neumí se nad to povznést, umí humor i ublížit. Nemusíme chodit daleko… vzpomeňme na útok na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo, ke kterému došlo 7. ledna 2015 v Paříži. Vyžádal si 12 mrtvých a 10 zraněných. Redakce si také myslela že dělá humor, ale v očích těch násilníků to bylo jako červený hadr před býkem. Pojďme ale k tvému psaní. Jak už zde padlo, jsi mistr psaného slova. Píšeš povídky, básně apod., ale uvažuješ i o tom, že bys napsal knihu? Pokud ano, tak o čem by byla?
Bohužel, máš pravdu, v okamžiku, kdy se někdo bere moc vážně, a nedokáže se sám sobě zasmát, může to mít i takto tragické konce.
Děkuji, za ten krásný titul mistr psaného slova. Pro mě mistrem slova byl třeba pan Werich, stejně jako králem komiků Vlasta Burian. U toho psaného, je králů neskutečná přehršel. Poláček, Hašek, Jirotka, Švandrlík, Čapek…
Já píšu, protože mě to baví. Rozdávat úsměv, je prostě taková příjemná droga. Kromě básniček, povídek a textů k písním, které zpíváme, fušuji do psaní her. Mám napsanou jednu divadelní, z historie obléhání hradu, ale jak asi už tušíš, je to hozeno hodně do humoru, protože občas mám neuvěřitelnou schopnost domýšlet věci ad absurdum. Teď jsem byl požádán o druhou, ze stejného prostředí, ale jiné doby. Spolutvoříme s Aneer pohádky pro děti. A musím říci, že naše Knihomolí, je opravdu hodně švihlá.
Kniha, to mi vždycky znělo jako obrovská výzva, a pokud mi to umožní zdraví, moje obrovská spousta aktivit a zbude na ní čas a energie, určitě se do ní pustím. A bude o lidských nešvarech. Materiálu mám za celý ten život opravdu více než dost. On je ten život totiž opravdu hodně podařená komedie. Člověk se narodí, celý život se něco učí, dodržuje nepsané i psané zásady, vštěpované mu společností, které jsou v rozporu s tím, co se okolo něj děje. Dokud si prostě určitá vrstva v téhle společnosti, bude moci dělat co chce, a kázat druhým o dodržování morálních pravidel, vždycky to bude fraška. Nakonec, ne nadarmo se o nás říká, že jsme národem Švejků.
Pro mě je každý, kdo umí něco napsat, mistr psaného slova. Takže i ty, Milane. Měl si, nebo stále máš, nějaký vzor, který tě inspiruje a který tě třeba k tomu humoru přivedl?
Tak prapůvodcem toho mého postoje asi budou můj taťka s mojí bábrdlinkou a svými bratry Jaroslavem a Václavem. Můj tatínek sbíral anekdoty, vycházely v takových malých knížečkách. Moji strýčkové, i moje babička, se jim vždy uměli tak úžasně krásně smát, nakažlivým smíchem. Potom přišel Šimek a Grossman a jejich povídky, Svěrák a Smoljak. Završil to lehkostí svých krátkých básní Plíhal. No a být vtipný a originální, to se neztratí. Například moje babička ten svůj humor ještě prokládala dovětky k lidovým moudrům, čímž je dováděla k naprosté dokonalosti. Všichni známe, co je malý, to je hezký. Nu a babičky dovětek: „A když je to náhodou hnusný, aspoň toho není moc.“, mě asi nikdy nepřestane rozesmívat. Navíc, v dobách hloubání, kdy člověk se staví do pozice vážného dospělého, mi kladla pravidelně na srdce. „Jak se jmenuješ? Veselý. No, tak tomu jménu nedělej ostudu.“ A tak se snažím její dobrou radu nezklamat. Jsem veselý, mnohdy až rozverný. Moje žena si už na moje průpovídky k okolí zvykla, ale okolí jimi kolikrát dostávám do pro ně neznámých situací, kdy pořádně neví, zda se mají chovat vážně, anebo se začít smát. Pro mě je ta druhá varianta samozřejmě příjemnější.
Dalším zdrojem humoru a úsměvů jsou samozřejmě naši kluci. Víš, že se do nedávna tvrdilo, že člověk je jedním z mála tvorů, kteří se umí smát? Přitom to není nic výjimečného. Nejnovější výzkumy tvrdí, že to umí dalších 65 zvířat. Pro mne smích je asi tou nejlepší emocí, kterou dáváme veřejně najevo city. Přeci jen, lépe se nám hovoří s člověkem, který se na nás usmívá. Nesmí to být ale takový ten umělý profesionální úsměv na dva prsty. To nevychází z lidské přirozenosti a je to jen nasazený škleb k oklamání člověka.
Milane, mám tu jednu otázku, na kterou já znám už i odpověď, ale tento rozhovor budou číst čtenáři, kteří to netuší a určitě je to zajímá. Takže se omlouvám, že se tě na to opět ptám. Ty u svého jména používáš přezdívku KAT. Co to znamená a proč to dáváš ke svému jménu?
A jéje. No, to je úplně v pohodě. Tu přezdívku mám už asi od 14 let, ještě z dob vandrování, kdy jsem jezdil ven s velikou řeznickou sekerou. Dal mi jí tenkrát můj kamarád, s přezdívkou Mafián. A i když léta se mnohé změnilo, ta přezdívka mi zůstala. Milanů v té době bylo docela dost, a Kat, byla krátká přezdívka i zároveň dobře zapamatovatelná. Když mi vstoupil do života jeden z mých velikých koníčků, historický šerm, najednou ta přezdívka získala i trochu jiný smysl. Zajímavé je, že postavu kata jako takového, jsem na veřejnosti ztvárňoval vlastně jen jediný víkend na hradě Loket, s Pouličním divadlem Viktora Braunreitera. Ale vzpomínky na to jsou dodnes pěkné. No a proč si jej dávám ke jménu? Nejspíše proto, že většina lidí mě zná jako Kata, málo kdo ví, jak se jmenuji civilně. Dokonce kolegové ze spolku šermířů Savioli, dlouho nechtěli uvěřit tomu, že bych mohl mít i nějaké normální civilní jméno. Jezdil jsem tenkrát pracovně i do Plzně, a protože jsem tam chodil i na tréninky, v autobuse jsem měl vedle položený meč v pochvě. Nějaký pán mi říká, „Vy šermujete? A neznáte náhodou našeho Lukáše?“ Omluvil jsem se, že šermířů znám spoustu. Když jsme se opět po čase v autobuse spolu s pánem potkali, vesele mi povídá, „Vy jste Kat, protože náš Lukáš říkal, že jestli to je takovej týpek v šátku, sandálech a kraťasech, nemůže to být nikdo jinej, než Kat.“ A takových příhod, bylo docela dost. Asi nejhumornější byla ta, když jsem jednou šel podepsat pracovní smlouvu a na smlouvě stálo Milan Katovič. Takže ta moje přezdívka u civilního jména, to je tak trochu nápověda: Tohle nám povědomé individium s tím divným jménem, co vypadá jako Kat… je fakt Kat.
Pokud se nepletu, tak ty vyrábíš šperky a kytary. Obojí mi přijde dost piplačka. Zvlášť kytary bude složité vyrábět, protože ty musí pak mít i ten správný zvuk. Jak tě to napadlo a proč zrovna šperky a kytary? A už si od tebe někdo kytaru koupil a hraje s ní po koncertech?
Tak ono, to není úplně přesné, kytary prozatím jen opravuji, už mám na svém kontě čtyři úspěšně zrekonstruované. Na výrobu sice již mám staženo mnoho plánů, nastudováno mnoho postupů, ale zde je potřeba mít vyzrálé dřevo, tedy pokud jí má člověk dělat z masivu, a ne z překližky. Hlavně, ještě mi na to chybí pár potřebných nástrojů, které si budu vyrábět. Takže při mém odhadu, na výrobu kytar dojde v nejbližší době možná za rok? Dva? A jestli si jí někdo koupí? Uvidíme, tu první budu určitě dělat pro Aneer. Teď mám v plánu vyrobit klasické sněžnice s výpletem, a potom pro kluky takové ty starobylé sáňky z obrázků pana Lady, myslím, že se jim říkalo Rohačky? Já jsem takový univerzální kutil, který si chce všechno zkusit. Šperky mne baví, ale hlavně, dělám, co kus, to skutečně originál, nemám rád sériovku. To je neštěstí. Výrobce vymyslí nějaký zajímavý doplněk, a v tu ránu, jak se to líbí, to všichni začnou kopírovat a z výjimečného šperku se stane stánkové zboží. Naštěstí já nepreferuji odlévané cetky z cínu, takže kdo by chtěl moje šperky kopírovat, musí se do toho pustit pěkně s fortelem. Jako vždycky, je u mě spíše nutnost, a takové to zarputilé, když to je schopen někdo udělat, zvládnu to taky. Takhle jsem si ušil dvoje gotické boty na šerm, ozdobil leptem zbraně. Vyráběl jsem pro potřebu různé mince, je toho docela dost. Naštěstí mi byla dána do rukou trocha té šikovnosti. Vloni, při nemoci, jsem si z papíru slepil skutečný model automatické pušky M16a1 v poměru 1:1. Jde rozložit, složit, všechny díly jsou pohyblivé. Ono to asi bude tím, že moc dlouho nevydržím jen tak sedět. Trénuji ruce, abych v nich neztratil cit, protože při mojí nemoci se to prý stává. Aneer si občas stěžuje, že ani to kafe si se mnou nevypije v klidu.
Náš čas na rozhovor se chýlí ke konci, takže už jen dotaz – co chystáš, co máš v plánu, na co se těšíš nebo co bys, kromě výroby kytar, chtěl uskutečnit a jen si na to ještě nenašel odvahu?
Tak plánů a přání mám docela dost. Na minulém ročníku Mezinárodního kresleného humoru ve Františkových lázních, jsem získal pro mě zatím největší ocenění, třetí místo diváků. Samozřejmě bych se chtěl s některým ze svých vtipů umístit ještě lépe. Na konci roku 2021, jsem měl možnost spolupodílet se na animaci videoklipu Erster Schnee skupiny Fei, z obrázků, které nakreslila Aneer. Ta práce se mi moc líbila, takže bych se moc rád spolupodílel na tvorbě dalších. Chtěl bych se vrátit k vandrování a naučit moje děti základům Woodcraftu. Trávit více času s vnuky, navštívit a poznat spoustu zajímavých míst v té naší malebné zemi. Zkrátka je toho moc, a asi se nikdy pořádně nezastavím, ale je lepší život prožít než jej prosedět u televize s pivní lahví v ruce. No a na co se opravdu těším? Těším se na další setkávání s Tebou i dalšími členy Klubu kreslířů a humoristů, ať už náplní bude pracovní anebo si zase budeme spolu takhle povídat. Například o tom, jaké to bylo, když jsme před dvaceti lety pomáhali Tobě a Patovi při jeho rozjezdu Tapíra. A myslím si, že to bude určitě super setkání.
Facebook autora: ZDE
Děkuji za rozhovor: Mirek Vostrý
