Jiří RIKI Řeháček se narodil 15. 6. 1957, Praha 4 – Podolí
Jeho taťka byl výtvarník, loutkoherec, novinář, spisovatel, a tak není nic zvláštního, že poprvé začal čmárat už ve třech letech. Pak devět let absolvoval Lidovou školu umění v Teplicích a v Ústí nad Labem. Tady se o něj starali vynikající malíři Zdeněk Veselí, Václav Šavel, otec a pak i syn Karlové Kupkovi.
Kreslil všechno, co viděl… Vzhledem k tomu, že sport mu nic moc neříkal, tak se raději někde zašíval se skicákem, později také s fotoaparátem. Nakonec se vzhledem k nevyhojícímu původu nedostal na výtvarku, a tak se vyučil typografem. Právě tady začaly jeho prvotiny a začátky kreslených vtipů. Jeho vzory byla kresba Vladimíra Jiránka a Miloše Nesvadby. Obdivoval jejich „jednoduchou“ všeinformující kresbu, která je nádherná a fakt vše dokázala vypovědět bez kudrlinek a velkých detailů. Maloval do skautských a školních novin a časopisů. Ve dvanácti měl svůj dětský časopis (rozmnožovaný potajnu na ormixu a dobarvovaný). Na vojně kreslil vtípky do nástěnných novin a vojenských periodik.
Nakonec podepsal vojnu, protože mu nabídli nejen vzdělání, které mu bylo upíráno (byla taková doba) a touhu pracovat v kultuře a médiích. Nakonec se vše vydařilo. Život kolem něj doslova řval. Stále dostával nové a nové podněty, a tak i náměty. Kreslené vtipy ho provázely celou jeho vojenskou érou, vycházely mu ve všech vojenských periodikách. Je pravda, že některé vtipy byly na indexu, ale přesto mnohokrát vyhrál boj s větrnými mlýny. Měl určitě, v tom velkém svrabu, nějakou tu šťastnou hvězdu. Dokonce vyhrál (něco jako dneska výběrové řízení) doplnit publikaci ke Spartakiádě 1985 kreslenými vtipy (někteří namítali, že jsou ideově špatné). Pak svými kresbičkami doplnil několik vojenských publikací. Několikrát se pokoušel „dostat“ se i do tehdejšího tištěného Dikobrazu – jeho vtipy nikdy nikdo nepřijali, ale vždy mu odepsali, že ještě nevyzrál a nemá ten správný socialistický pohled na věc.
Jako dvanáctiletý kluk (1969) měl tři dětské, tehdy nedosažitelné sny, a to se stát novinářem (1986), bydlet v jižních Čechách (na Táborsku) a mít, alespoň na čas, svoje vlastní noviny (ne samizdatové, ale oficiální, které se prodávají na stáncích, a to se mu povedlo v letech 2003 – 2005). Měl několik samostatných i společných výstav kresleného humoru, ale první samostatnou publikací kreslených vtipů si však dovolil až v roce 2019, a to díky kamarádům, kteří do něj několik let (asi dvacet) rýpali a přemlouvali.
Kdybychom to měli nějak shrnout, pak jeho kreslené vtipy se objevily ve vlastním dětském časopise, potom ve školních – třídní, pak skautských kronikách a časopisech, v letácích, plakátech (některé i reklamní), skautských publikací, už zmíněné publikaci ČSLA pro Spartakiádu 1985, dále pak publikace ZVO Tábor a publikační řadu Můj malý časopis. Publikovali ho ve vojenských periodikách – Obrana lidu, Bojová zástava, Vítězná křídla a Sokolovo; potom v civilních periodikách (reakce na jednotlivé události, problémy každého dne) – Palcát, Táborské listy, Táborsko, Písecké postřehy, Milevské noviny, Strakonicko a v ostatních jako byly Občasník Galénovy nadace, Občasník Asociace NNO Jihočeského kraje, Zpravodaj Žižkovy oblasti Junáka a další, FB, různé (ale i vlastní nebo Dikobraz.cz) webové stránky. Výstavy měl v ČSPLO Děčín (1976), Severografia, n.p. klub (1976), Školní klub VVTŠ Martin (1978), Voj. klub Hranice na Moravě (1979), PDA Terezín (1982), Voj. společenský brigádní klub (1984), DAT Tábor (1990), MěXuS Sezimovo Ústí (2010), Muzeum humoru Branice u Milevska (2012) a v Obřadní síni v Plané nad Lužnicí (2020).
V současné době je už v důchodu, a tak nemá moc času na nic, protože má mnoho aktivit, aby dohonil to, co za celý život ještě nestačil.
