Pavel Rak – motto: Hloupost je nekonečná, takže je pořád co humorně zobrazovat.
Jaká byla vaše cesta ke kreslenému humoru a jak dnes hodnotíte počátky svého působení na tomto poli?
Na průmyslovce jsem hledal někoho, s kým bychom vytvořili dvojici, já bych vymýšlel, on by kreslil. Jeden spolužák uměl nádherně malovat, dovedl fotografi i okopírovat, že jste nepoznali, co je fotka a co nakreslil on. Snažil jsem se ho přemluvit, abychom spolu začali kreslit vtipy, ale bohužel to nešlo — nakreslit nějakého panáka nedokázal, musel něco vidět v reálu a pak to namaloval. Tak jsem začal sám, tužkou jsem si letmo nakreslil neuměle skicu, abych si zaznamenal, o co jde.
Působil jste také v Loutkovém studiu Jiřího Trnky. Jak po letech vzpomínáte na tuto práci?
Byla to práce mých snů. Po ukončení průmyslovky jsem několik let pracoval jako konstruktér, velká světlá místnost, rýsovací
prkno, skvělí kolegové, co víc si přát? Ale jak se říká: Dobré bydlo pálí! Vedle narýsovaných součástek jsem měl zbytek volné plochy pokreslen nejrůznějšími kresbičkami, karikaturami svých kolegů, náznaky komických situací, až mi jakýsi odborový předák, který to zahlédl, vzkázal, že bych se měl více soustředit na práci! Pořád ve
mně doutnala touha pracovat v kresleném filmu, i když jsem v té době kreslit neuměl a o tom, jak se dělá kreslený fi lm, jsem
také neměl ani páru. Ale měl jsem jednu devizu, která je k nezaplacení. Byl jsem mladej (a blbej), a tak jsem se sebral a šel
na Klárov, kde v té době sídlil Kreslený film, a ptal jsem se, zda by mě nevzali do práce. Naštěstí se mě neptali, zda mám nějakou školu či vím, jak se drží tužka. V té době měli plno a tak mě poslali do Bartolomějské ulice, kde měl sídlo Loutkový film. Teprve
po mnoha letech se to přejmenovalo na Studio loutkového filmu Jiřího Trnky. Jenže tam také nikoho nepotřebovali, „akorát,
počkejte!” řekli mi, „náš mechanik má odejít do penze, nechtěl byste pracovat v mechanice a až odejde, nahradit ho?“ Byl jsem nadšením bez sebe! Práce byla nádherná, dělal jsem kovové rekvizity, kostřičky k loutkám, opravoval kamery, ve volných chvílích okukoval závistivě práci animátorů a kdyby nepřišla bratrská pomoc pěti armád, nikdy bych neodešel.
Podílel jste se na vzniku mnoha večerníčků. Které z nich jsou vašimi nejoblíbenějšími a proč?
Na práci animátora vzpomínám s láskou. Ona to vlastně není práce, je to takové soustředěné hraní si, za které člověk dostává zaplaceno, sice nic moc, ale proti životní touze se nedá bojovat. Na večerníčky nerad vzpomínám, protože si vždy představím tu spoustu práce, která je za každou vteřinou filmu. Pro režiséra Eduarda Hofmana jsem animoval film Péťa a vlk, většinu ostatních večerníčků jsem animoval pro režiséra Josefa Lamku — seriál O Matyldě, Inspektor Fousek a mnoho dalších. Nejoblíbenější by byl takový večerníček, kde by jedna figurka dělala nějaké skopičiny, ale když tam je spousta postaviček a každá se má hýbat dokonale
— brr! A ještě je to na lodi a na moři musíte hýbat vlnami! To si může oblíbit jedině někdo vyšinutej!
Jaké máte vzpomínky na své publikování v někdejším časopise Dikobraz?
Dikobraz byl takový Olympus českých karikaturistů, ono to bylo také tím, že to byl jediný humoristický časopis, ostatní noviny
či časopisy měly jednu stránku či pouze jeden vtip týdně. Měl jsem jediný cíl a tím byl Dikobraz. Když jsem sebral odvahu, vzal jsem asi deset kreseb a šel se ucházet o spolupráci. Prohlédli si moji tvorbu a verdikt byl: Je to vtipný, ale blbě nakreslený.
Schlíple jsem odešel domů a pilně kreslil, po půl roce jsem znovu sebral odvahu a kresby a vše se opakovalo. Tak se to opakovalo několikrát, až se jim mne snad zželelo či si zvykli na můj styl kresby, jednu kresbu přijali a publikovali, to byla radost! Pak zase nějakou dobu nic a pak zase jeden dva vtipy publikované.
Máte nějakou humornou historku, např. z vaší výstavy?
Měli jsme s kolegou Ladmanem výstavu ve vstupní hale Motorletu, prostorný sál, já jsem měl panely na jedné straně, on
na druhé. Po čtrnácti dnech, kdy výstava končila, jsem přišel do vrátnice, že si jdu pro obrázky, a jedna část sálu byla prázdná,
v druhé polovině stály panely s vtipy Ladmana. Á, tady byl někdo hodnej a už mi vtipy vyndal, abych neměl práci! Omyl, uklízečka šla po schodech, uklouzla, spadla dolů a aby si neublížila, chytila se za ten první panel, ale ten upadl, porazil všechny ostatní, na zemi spousta rozbitého skla, uklízečce se naštěstí nic nestalo. To se stalo hned druhý den po zahájení výstavy. Některé vtipy dodnes nesou stopy svého styku se skleněnými střepy.
Co byste vzkázal všem začínajícím autorům kresleného humoru?
Když mi otiskli prvních několik vtipů, začala mě trápit otázka, co až mi dojdou nápady, co budu dělat… Musím říct, že nápady nepřestanou nikdy. Lidská hloupost je nekonečná a jakmile jednou v sobě objevíte to nadání či touhu něco humorně zobrazovat, toho už se nezbavíte a po nějakém čase si najdete svůj styl. Zjistíte, že vás nejvíc napadají situace z nějaké oblasti: někdo kreslí doktorské, někdo erotické, někdo hospodské, zkrátka
to vše se ukáže časem. Je to jako s rukopisem, ve škole se učíme psát všichni stejně a časem si každý najde svůj rukopis. Stejně tak je to s humorem, někdo má rád satiru, někdo má vše laděno poeticky…
Měl jsem známého, který měl poněkud zvláštní druh humoru: Když mě potkal, bujaře prohlásil: Ty dneska nějak špatně
vypadáš, asi brzy umřeš, HAHAHA! No, i takový humor může být.
Rozhovor připravil: Mirek Vostrý
